Setkání: Návštěva Svatého Otce je příležitostí přiblížit se k Bohu

Tento článek jsem napsal pro občasník farnosti Brno – Bystrc Setkání. Vyšel v čísle 61 z června 2009.

Benedikt XVI. v angolské Luandě 22. 3. 2009 (foto Reuters)

Návštěva Svatého Otce je příležitostí přiblížit se k Bohu

 

Byla sobota 26. dubna 1997. Jeli jsme na setkání mládeže s Janem Pavlem II. do Hradce Králové. Kdo my? Společenství Archa Community, ke kterému patří tělesně postižené děti z ústavu na Kociánce a další mladí lidé. Na místě nás čekalo překvapení, posadili nás do první řady. A po skončení mše další – papež si přál se s námi setkat osobně. Svatý Otec se sklonil ke každému z nemocných a požehnal mu. Nejdéle se zastavil u Ivky, která byla s těžkou mozkovou obrnou postižena nejhůř. O Ivku se starala moje tehdy ještě budoucí žena. Všichni jsme také dostali malý křížek, který dodnes nosím u sebe. Brzy poté však setkání dostalo ještě další smysl, smutný, ale i krásný: Asi dva měsíce po papežově otcovském požehnání Ivka odešla do nebe.

„Na jeho rameno vložím klíč domu Davidova; když otevře, nikdo nezavře, a když zavře, nikdo neotevře.“ Jsou vám tato slova povědomá? Možná vás překvapí, odkud citát pochází – je ze Starého zákona z knihy Izajáš (Iz 22, 22). Hospodin zde hovoří o Eljakímovi, synu Chilkijášovu. Těmito slovy je Eljakím ustanoven správcem domu judského krále Chizkijáše, jeho náměstkem, dnes bychom řekli premiérem. Není pochyb, že se právě na prastarý orientální obřad jmenování králova náměstka odvolává Ježíš, když v Matoušově evangeliu (Mt 16, 17n) ustanovuje téměř stejnými slovy Petra hlavou Církve. Dříve používaný papežský titul „náměstek Kristův“ má tedy solidní biblické odůvodnění – papež je skutečně viditelným zástupcem Krista.

Instituce papežství byla vždy vystavena hlasité kritice a dnešní doba není výjimkou, pojďme se na ni ale podívat trochu jinak, než obvykle. Dovolte několik čísel, uvidíte, že nebudou suchá. V prvních čtyřech stoletích vedlo Církev 39 papežů. Všichni kromě jediného byli svatořečeni a 14 z nich zemřelo mučednickou smrtí, v prvním století všichni. Dvacáté století zažilo papežů devět. Z nich byl dosud jeden svatořečen, jeden blahořečen a dalším čtyřem běží kanonizační procesy. Jak vidíte, papežství se i dnes pojí se svatostí. Jistě mnoho papežů udělalo chybná i neetická rozhodnutí, ale jakmile Církev srovnáte se státními útvary, stěží najdete nějaký, jehož nejvyšší představitelé udělali chyb tak málo. Církev přežila drtivé krize a dnes je o polovinu starší, než nejstarší státy světa. Je přitom neuvěřitelně decentralizovaná. Nevěříte? Římská kurie má, nepočítáme-li asi 120 zahraničních ambasád, cca 2700 pracovníků. Určitě jste slyšeli vtip o Janu XXIII., kterého se ptali na to, kolik lidí pracuje ve Vatikánu. Odpověděl: „Asi polovina.“ Přesto, kdyby byla stejně efektivně spravována Česká republika, měla by všechna ministerstva, parlament a centrální úřady dohromady asi 23 zaměstnanců. A český prezident by se právě chystal na čtvrtou oficiální návštěvu pětadvacetitisícového města během 19 let. Podle běžných sekulárních měřítek je tedy papežství fantasticky fungující instituce.

Pro věřícího je ale podstatné něco zcela jiného. „Stříbro ani zlato nemám, ale co mám, to ti dám: ve jménu Ježíše Krista Nazaretského vstaň a choď!“ To jsou slova apoštola Petra k nemohoucímu před chrámovou bránou (Sk 3, 6). Muž vstal a vešel do chrámu, kde chválil Boha a skákal radostí. Úkolem papeže je posilovat bratry ve víře (srov. Lk 22, 32) a všichni papežové to již dva tisíce let dělají, každý svým způsobem. Současný papež je především velkým kazatelem. Mezi jeho promluvami nenajdete ani jedinou slabou, všechny jsou vynikající. Má-li někdo předsudky, nechť je odloží. Každé setkání se služebníkem služebníků Božích – a Kristovým náměstkem – je požehnáním. Ostatně nikdy nevíme, jestli nebude poslední.

Je vhodné se na návštěvu Svatého Otce připravit, nejlépe pomocí konkrétního předsevzetí – vybrat si nějakou modlitbu a tu se pak modlit denně v určitý čas. A také si přečtěme encykliky nebo některou z knih Benedikta XVI.

David Petrla

Radio Vatikán: Escrivá – Neměl jsem nic, než dvacet šest let a dobrou náladu

Aktualizováno. A jubilea pokračují… (vizte zde, zde a zde). A to jsem ještě nejméně jedno vynechal – v neděli 28. 9. 2008 uplynulo 30 let od smrti Jana Pavla I., který byl papežem pouhý měsíc a proto není příliš známý. Je však pozoruhodnou osobností a doufám, že se mi podaří se k němu ještě vrátit.

K tomu dnešnímu jubileu jsem napsal komentář pro českou redakci Radia Vatikán.

Dnes je 80. výročí založení Opus Dei.

Neměl jsem nic, než 26 let a dobrou náladu

Byl svátek Svatých strážných andělů, přesně před osmdesáti lety – 2. října 1928. Mladý kněz seděl u stolu ve svém pokoji v exercičním domě lazaristů na předměstí Madridu a probíral se svými poznámkami.“Co ode mne očekáváš, Pane?“ V dálce zazněly zvony z kostela Naší Paní Královny andělů. A Pán odpověděl.

Tím knězem byl svatý Josemaría Escrivá de Balaguer. Podle svých vlastních slov v tom okamžiku zahlédl Opus Dei (Boží dílo), nadpřirozenou rodinu a současně armádu, rozepjatou napříč kontinenty a staletími. Smyslem její existence bude šířit a naplňovat poselství, že svatost je dosažitelná pro každého člověka a pomáhat lidem k ní dozrát. Jan Pavel II. jeho vizi později nazval „nadpřirozenou intuicí.“

Josemaría přijal Boží poslání celým srdcem, ale k úkolu nebyl přibalen žádný podrobný návod. Čekala ho nesmírná práce a zpočátku nemálo tápal. „Neměl jsem nic, než dvacet šest let a dobrou náladu,“ popisuje své tehdejší rozpoložení. A „jako nebesa převyšují zemi, tak převyšují cesty mé cesty vaše,“ říká Pán ústy Izaiáše – Bůh tvoří nové věci jinak, než bychom čekali. Nová katolická organizace, stručně nazývaná „Dílo“, měla být podstatně odlišná od dosud existujících apoštolských společností. Zakladatel si představoval uspořádání podobné vojenskému ordinariátu. Až v roce 1947 bude v Římě vydán Decretum laudis, vytvářející sekulární institut, církevněprávní formu, která Dílu alespoň zčásti vyhovovala. A teprve v roce 1982 ustanoví papež Jan Pavel II. apoštolskou konstitucí Ut sit Opus Dei v jeho definitivní právní podobě, jako první personální prelaturu.

Přes počáteční potíže se Dílo rozvíjelo velmi zdravě – ne překotně, ale vytrvale – jako přirozeně rostoucí živý organismus. V roce 1945, po odmlce vynucené občanskou válkou ve Španělsku, začala činnost Opus Dei v Portugalsku a tím i jeho celosvětová expanze. Dnes působí asi v 62 zemích. Do Prahy je pozval kardinál František Tomášek v roce 1968, kvůli sovětským tankům a normalizaci tam však zapustilo kořeny až v roce 1991. Zatím poslední položkou na seznamu zemí, kde Dílo působí, je od loňského roku Rusko. Podle zmínek na webu www.opusdei.cz by je mělo následovat Rumunsko a Bulharsko. Opus Dei má dnes asi 86 000 členů.

Podstatou duchovní cesty následovníků sv. Josemaríi je kontemplace uprostřed světa a posvěcování všední práce. Běžné skutečnosti každodenního života (mytí nádobí a vyměňování plenek stejně jako vědecký výzkum) se mají stát cestou k Bohu. Členové Opus Dei se snaží žít jednotu života s „prostotou dětí a vzděláním teologů,“ abychom opět citovali Escrivu. Základním životním postojem se stává Boží synovství a všechno je nahlíženo jeho optikou. Veškerá aktivita se proměňuje v komunikaci s Bohem tak, aby se rozdíl mezi prací a modlitbou téměř setřel. To vše při udržování správné hierarchie hodnot – nesmí se zapomínat na to, že první místo má modlitba, druhé oběť a teprve třetí aktivita.

Opus Dei bývá někdy podezříváno z tajnůstkářství. I když je pravda, že se nestaví cílevědomě do středu pozornosti, má podle svatého Josemaríi jen jedno skutečné tajemství – modlitbu. Boží záměry jsou mnohem velkorysejší, než si kdokoliv z lidí dokáže představit. V nebi je mnoho příbytků a Kristus do něj vede duše po mnohých cestách, a to i po cestě Opus Dei, cestě obyčejné práce vykonávané s nadpřirozeným úmyslem, která má moc proměnit svět zevnitř. Také v tom nacházíme krásu katolické víry.

David Petrla

Krátké video z kanonizace Josemaríi Escrivá de Balaguer v Římě 6. října 2002:

Oprava

V tom článku mám možná (nejméně) jednu chybu. Příchod Opus Dei do Portugalska byl možná spíše až v roce 1946, ne 1945. Vycházel jsem ze španělského webu Opus Dei, kde je rok 1945 (teď, tj. 4. 10. 2008). Také tam píší o 65 zemích. Na českém webu je ale rok 1946 (a 61 zemí). Hoši, hoši, z takových nesrovnalostí budou jednou postpostpostmoderní historici vyvozovat, že Escrivá nikdy nežil a Opus Dei je pouhý mýtus!

(Nic tak člověka nepotěší, jako když zjistí, že není jediný, kdo má v něčem chaos.)

V roce 2004 jsem pro web Katolík.cz odpovídal na otázku, co je zač Opus Dei. Psal jsem to tehdy pod dojmem z Escrivovy biografie od Petra Berglara, a měl jsem tam toto:

V roce 1945 ho požádala sestra Lucie, vizionářka z Fatimy, o zahájení činnosti v Portugalsku. K tomu došlo o rok později a vzápětí následovala Itálie, Velká Británie, Francie, Irsko a další země.

Letos jsem četl životopis od Francoise Gondranda, který vyšel česky. Tak… teď ho ještě najít… Tady je – píše, že v únoru 1946 se první člen Díla přestěhoval do Coimbry v Portugalsku. Tedy 1946 by mělo být správně. Ale je možné i to, že už před tímto datem vyvíjeli v Portugalsku nějaké aktivity, aniž by tam trvale bydleli.

Psalterium: Sliby Matky Angeliky

Dnes je to týden, co bloguji. Důvod k oslavě! A dokonce jsem každý den vydal aspoň jeden článek – což je tempo, které určitě neudržím dlouhodobě a ani to nemám v úmyslu. Tento blog pro mne v žádném případě nemá být zátěží. (Jenomže se jí stejně časem stane – tomu se prostě nevyhnete. )

Ovšem už jsem došel tam, kam obvykle tak nejpozději do týdne dojde většina blogerů – jsem hrozně patetický a nechutně moralizuji. Možná i víc, než je obvyklé, protože zde řeším nejen osud planety, ale i věci věčné.

Je čas na něco “lehčího”.

Tento text vyšel v časopise Psalterium, který vydává Společnost pro duchovní hudbu, v čísle 3/2007 (odkaz vede na PDF soubor, kde článek najdete na str. 9 – a za odměnu uvidíte hezký obrázek Matky Angeliky).

Je to příběh ze života jedné velmi zvláštní ženy, skutečné VIP podle všech duchovních i světských měřítek, Matky Angeliky, zakladatelky největší náboženské televize na světě, EWTN.

Sliby Matky Angeliky

Psalterium, 15. 6. 2007

Matka Angelika o Vánocích

Bůh rád používá slabé, aby zahanbil silné. Žena, kterou časopis Time označil za nejvlivnější ženu v katolické církvi v Americe a nazval „superstar náboženského vysílání,“ je nechtěná dcera italských imigrantů, která vyrostla ve čtvrti „červených lamp“ a mafie, v pěti letech pila pivo a konverzovala s prostitutkami – Rita Rizzo, dnes kontemplativní řeholnice Matka Angelika. V roce 1981, rok po vzniku CNN, založila katolickou kabelovou televizi EWTN, Eternal Word Television Network – Televizní síť Věčného Slova. Dnes je EWTN (www.ewtn.com) největší náboženskou televizí na světě. Šíří ji 4800 kabelových sítí do 123 miliónů domácností ve 140 zemích. Cílem televize je nová evangelizace. Anglický a španělský program zahrnuje každodenní mši svatou a růženec a velký podíl mluveného slova. Pověstné jsou reportáže EWTN z pastýřských cest Svatého Otce. Televizi doplňuje rozhlasové vysílání.

V roce 1944 vstoupila Rita do kláštera Františkánských sester Nejsvětější svátosti. Tyto řeholnice žijí v papežské klausuře podle pravidel, tehdy velmi přísných, vycházejících ze spirituality sv. Františka z Assisi a sv. Kláry. Rita se stala sestrou prvního chóru, kde zpívala alt. Její první léta v klášteře provázely zdravotní potíže, pro které zůstávala novickou déle, než bylo obvyklé. Matka představená, Marie Anežka, zřetelně viděla povolání nové sestry, avšak nemohla jí dostatečně pomoci. Sestry trávily denně několik hodin vkleče, nejen během dvouhodinové adorace a dalších modliteb – klečení bylo předepsáno dokonce i při ranní hygieně. A Angelika… nemohla klečet. Měla nemocná kolena. Její situaci ještě ztěžovala dlouhá schodiště kláštera. Abatyše se nakonec rozhodla poslat Angeliku do nově založeného domu ve městě Canton, ze kterého Angelika pocházela, ačkoliv novicky se obvykle na zakládání podílet nesměly. V Cantonu totiž téměř nebyly schody.

Angeličin stav se opravdu rychle zlepšoval a bylo rozhodnuto povolit jí první slavné sliby. Nový klášter Svaté Kláry, který přitahoval mnoho kandidátek, měl ale těžkosti jiného druhu – rozdílné povahy sester spolu s komplikacemi při rekonstrukci původně komfortního měšťanského domu vytvářely velká napětí. Několik dní před sliby Angelika při napouštění vody rozbila porcelánový kohoutek, za což si vysloužila ostré pokárání Matky Kláry. A co bylo horší, poranila si přitom pravý prsteníček, na který měla přijmout snubní prsten. Slavný den nadešel 2. ledna 1947. Angelika klečela v hlubokém usebrání a připravovala se na velký okamžik svého života. Provizorní kaple kláštera, bývalá hala, byla plná lidí, včetně matky oslavenkyně a místních celebrit. Venku chumelilo a biskup měl zpoždění. Hrály varhany. A nashromážděné napětí explodovalo.

Sbormistryně, Sestra Marie od Kříže, která nedávno přišla z jiného řádu, začala něco vytýkat sestře varhanici. Nelíbil se jí její způsob hraní. Varhanice se bránila, hlasy sílily a hosté užasle sledovali, jak mezi svatými sestrami zuří regulérní hádka. Nakonec varhanice odmítla hrát. „Hodím tě do sněhu, jestli nebudeš hrát!,“ kontrovala sbormistryně. Po chvíli se ženy přece jen uklidnily, vrátily se na svá místa a tklivá melodie varhan opět rozezněla nevelkou kapli. Náhle se na podlaze objevil… šváb. Marie od Kříže uchopila oběma rukama malé klekátko a začala jím mlátit do země jako šílená ve snaze zlikvidovat narušitele. Varhanice to pochopila jako pokračování kritiky svého umění a přidala na hlasitosti. V té chvíli do místnosti vstoupil otec biskup.

Omlouval se za zpoždění, pro poruchu auta musel jít kus pěšky. Požádal o suché ponožky a Matka Klára nařídila Angelice, aby je šla biskupovi do kláštera najít. Když se vrátila, mohl obřad začít. Biskup nasadil Angelice korunu s dlouhými trny, které bolestivě pronikaly závojem. Pak se jí chvíli pokoušel nasadit prsten na opuchlý prst. Neúspěšně, nakonec nasazování jen předstíral a řekl: „Zasvěcuji tě Ježíši Kristu, Synu Boha Nejvyššího.“ Bývalá vedoucí mažoretka se stala nevěstou Ježíše Krista.

Přes všechny nepříjemnosti prožívala sestra Angelika obřad opravdově, a když po slibech psala dopis své matce, podepsala ho „Ježíš a Angelika.“ Byla ale unavená a během následujících dní prožila několik dalších nepříjemností a drobných nemocí. Když dostala za úkol adoraci Nejsvětější Svátosti ve tři ráno, neskrývala v modlitbě své rozladění: „Ježíši, zažila jsem všechny tyhle bolesti a navíc ještě tuhle adoraci. Co si myslíš, že jsem, kůň?“ Ježíš odpověděl: „Ne, jsi má nevěsta.“

David Petrla

 

Podle knihy Raymonda Arroya Mother Angelica, The Remarkable Story of a Nun, Her Nerve and a Network of Miracles.

 

*****

 

Několik návrhů pro vás:

• Navštivte blog autora knihy.
• Velice doporučuji také Arroyovu knihu Mother Angelica’s Little Book of Life Lessons and Everyday Spirituality, její četba pro mne byla velkým přínosem a určitě jsem ji nečetl naposledy.
• Matka Angelika ještě žije a dokonce vede denní růženec ve vysílání EWTN, i když se už nijak nepodílí na vedení televize. Je už řadu let velmi těžce nemocná a sestry z jejího kláštera prosí o modlitby za její uzdravení.

 

Na následujícím videu odpovídá Matka Angelika na telefonický dotaz “Jak se vyhnout očistci?” (Pořad byl odvysílán 1. 8. 2000, ale natočen mohl být dříve.)

 

Pohádka o jedné halucinaci

Postupně zde budu uvádět některé ze svých starších článků a textů, které vyšly v různých médiích. Tak zde bude co číst a také se mi je snad konečně podaří shromáždit na jednom místě.

Mohl bych začít touhle legráckou z devadesátých let, která vyšla v dnes již neexistujícím internetovém časopise Getsemany (odlišném od stejnojmenného papírového časopisu nakladatelství Síť).

Pohádka o jedné halucinaci

Jak vznikla církev? Na tuto otázku existuje řada velice promyšlených odpovědí. Jednu vám nabízíme:

 *****

Oni se ti apoštolové sešli v té horní místnosti, dveře dobře zavřeli – báli se chrámové stráže a lidí – a přemýšleli: “Co teď? Máme z ostudy kabát! A kdo ví, jestli nás teď nezatknou! A ještě nám ty blbé holky budou valit klíny do hlavy, že neleží v hrobě. Teď, když musíme přemýšlet.” (Omlouvám se za ten prostý slovník, ale to víte – rybáři.)

A přišli na to (snad Petr, on byl tak od podlahy). “Už vím! Řeknem, že vstal z mrtvých! Je nás jedenáct, tolika svědkům přece musí věřit. Zvlášť, když řeknem, že je to tajemství, které sdělíme jenom vyvoleným. Ještě na tom vyděláme.”

A začali se plácat po zádech a gratulovat si a jak tak jásali, napadlo je, že by se přece jenom mohli pomodlit – co když ten Bůh přece jenom je.

A modlili se. A modlili se. A modlili se… (Už jim z toho hrabalo. On když Žid jednou začne, tak neví, kdy přestat.)

Najednou řekne Jan (ten byl hodně duchovní): “Bratři, já něco vidím!” Natanael (ten taky): “Ano, ano! Já taky! Co vidíš ty?” Jan: “Jakýsi oheň! Cosi jako ohnivý jazyk. Je přímo nad tvojí hlavou! (Pro čtenáře: Viděli jste “Dobyvatele ztracené archy”? Tak nějak to vypadalo.) Natanael: “A nad tvojí taky!” Jakub: “Co to vidíte?”… atd. atd. (Ještě 8x.)

Jan: “A hele, ten muž, co jde po ulici. Nepřipomíná vám Pána? Mně teda ano. To gesto teď…”

Petr: “To je znamení z nebe! Pojďte, vyrazíme do ulic!”

A šli. A lidé věřili (oni ti Židé…). A věřili v celé Evropě (ti Řekové taky…). Saul jim trochu zamíchal karty, měl nějaké vlastní myšlenky. Ale v podstatě všechno OK.

Tak si to vsugerovali, že za to všichni položili život. Za ideu. Jednoho ukamenovali, dalšího sťali. Tamtoho pověsili na kříž, jiného stáhli z kůže. Je neuvěřitelné, co všechno člověk vydrží, když má ideu. Jan to jediný přežil, sice ho vařili v kotli, ale přežil (autosugesce má netušené možnosti). Pravda, zbláznil se a měl už pak vidiny do konce života.