Grazia Maria Mottola z Corriere della Sera popisuje poslední hodiny života Eluany Englaro (zde je její článek italsky a anglicky, překládám z anglického překladu) podle “deníku utrpení” (registro della sofferenza), který je součástí Eluaniny zdravotní dokumentace.
Výňatky z reportáže:
V pátek (6. 2. 2009) začalo zastavení. V šest hodin ráno byla Eluanina nasogastrická trubička ucpána zátkou a byl založen “deník utrpení”. O čtyřiadvacet hodin později přišly první komplikace. V sobotu odpoledne měla Eluana dýchací potíže a suché sliznice. Sestry jí je vlhčily vodou pomocí rozprašovače. V neděli se situace zhoršila. Sestry ji obracely každé dvě hodiny a na její sliznice stříkaly více vody. Marinella Chico, žurnalistka RAI (to je italská televizní stanice, pozn. překl), která viděla Eluanu, hlásila, že je “k nepoznání, má odřené uši.” Eluana už byla pod sedativy, dostala podkožní injekci Delorazepamu. V pondělí se její stav prudce zhoršil. Deník utrpení začíná v jednu ráno: “Eluana leží na levém boku;” “ve 4:00 na pravém boku;” v 8:00 je “opět naznak.” “V 10:15 jsou sliznice opět suché” a sestry jí navlhčily rty kapkami vody. Sedativa pokračovala. To odpoledne se Eluaně zvýšila teplota. Byla slabá, dýchala s mimořádnými obtížemi a stále byla pod sedativy. Už neměla moč. V 19:35 se Eluanino srdce zastavilo. Klinika deklarovala zástavu srdce způsobenou selháním ledvin.
Z článku na blogu Jakuba Kříže, Vězeň číslo 16670:
Seržant polské armády Franciszek Gajowniczek se rozplakal: „Moje ubohá žena! Moje ubohé děti! Co si počnou?“
Z řady vězňů, kteří právě unikli smrti, vystoupilo číslo 16670 a nabídlo se, že půjde do bunkru hladu místo Gajowniczka.
Proč? „Co chce to polský prase?,“ vykřikl Fritzsch.
„Jsem katolický kněz z Polska a chci umřít místo něj,“ řekl vězeň číslo 16670, „protože on má ženu a děti.“
A tak se stalo. Františkánský kněz Maxmilián Kolbe spolu s dalšími zahynul v bunkru hladu. Svědkové tvrdí, že z bunkru se ještě několik dní po jeho uzavření ozývaly zvuky písní a modliteb. Po čtrnácti dnech přežíval již jen Kolbe a tři spoluvězni. A protože bunkr bylo třeba využít pro další odsouzence, popravčí četa urychlila jejich smrt injekcí kyseliny karbolové. Stalo se tak 14. srpna roku 1941.
Eluana Englaro
Smrt Eluany Englaro a Terri Schiavo
V popisu Grazie Marie Motolly jsou určité odlišnosti oproti mým předchozím článkům (viz první a druhý), například podle dříve publikovaného plánu jí měly být dávky potravy snižovány pomalu a vody ještě pomaleji. Ve skutečnosti byla od pátečního rána – pokud jsou informace lékařů z La Quiette správné - zcela zbavena obojího. Čtvrtý den, v pondělí 9. 2. 2009, zemřela žízní. Terri Schiavo zemřela 13. den od úplného odepření vody. V obou případech potvrdila smrt dehydratací také pitva.
Obě ženy byly před zahájením své extrémně brutální popravy z medicínského hlediska zcela zdravé, pouze velmi těžce postižené. Novináři neustále píší o tom, že ženy byly “v kómatu” a ve “vegetativním stavu”. Zajímalo by mě, co přesně tím myslí, neboť obě například v noci spaly a ve dne byly vzhůru. Obě také ve dne projevovaly určité známky vědomí. Je velmi pravděpodobné, že obě měly nějaké omezené ponětí o tom, co se s nimi děje. Sestry milosrdenství v Lecco, u kterých byla Eluana Englaro před převezením do Udine, s ní například každý den cvičily a braly ji na vozíku na vycházku. Dostávala antiepileptické léky, ale nikdy nepotřebovala např. antibiotika. Podle medicínské definice znamená kóma těžké bezvědomí – což však podle dostupných informací téměř jistě nebyl stav Terri Schiavo a dosti pravděpodobně ani Eluany Englaro. Nejsem však lékař a nemusím to posuzovat správně.
Žádná z obou žen nebyla připojena k žádným přístrojům udržujícím základní životní funkce. Kdyby tomu tak bylo, dalo by se hovořit o léčbě. Ukončení léčby, která nenese žádné výsledky, jejíž negativní vedlejší účinky přesahují léčebný efekt, nebo kterou pacient odmítne, obecně není považováno za eutanázii (podle definice eutanázie dle WHO, Světové zdravotnické organizace, kterou sdílí i Katolická církev). V jejich případě se však jednalo o pouhou péči, tedy napájení, krmení, obracení, umývání apod. Nepotřebovaly z medicínského hlediska nic víc, než co potřebuje k přežití jakýkoliv zdravý člověk, snad až na odsávání slin (což mi celkem nedávno dělali u zubaře). Dokonce ani nedostávaly nitrožilní výživu, protože jejich zažívání fungovalo normálně - byly krmeny jemně mletými kašičkami trubičkou do žaludku, prostým a nenákladným zařízením.
Nejsložitější přístroj nutný k jejich výživě byl obyčejný mixér.
Mučednice posvátnosti života
Svatý Maxmilián Kolbe byl papežem Janem Pavlem II. prohlášen za mučedníka, přestože je tento titul vyhražen pouze lidem, kteří byli zabiti kvůli své víře. Otec Maxmilián byl zavražděn “pouze” kvůli své lidskosti a lásce k bližnímu. V případě Terri a Eluany pochopitelně nelze vůbec mluvit o mučednictví v pravém smyslu slova, neboť mučednictví vyžaduje svobodné rozhodnutí a ony svůj osud nemohly nijak ovlivnit. Ale v určitém smyslu je můžeme považovat za mučednice posvátnosti života, obětované na oltáři kultury smrti, což je termín, kterým Jan Pavel II. označoval tendence postmoderní společnosti snižovat, ba negovat hodnotu lidského života.
Smrt Terri Schiavo výrazně energizovala americké hnutí pro život. Smrt Eluany Englaro může vyvolat podobnou vlnu odvahy a nasazení v Evropě. V Itálii to už udělala. Pochopitelně se někteří katolíci vyjadřovali i pro její usmrcení, ale jednalo se jen o malou menšinu katolických intelektuálů kolaborujících s duchem doby, která nechybí nikdy – jako nechyběla ani v nacistickém Německu. Lze spolehlivě říci, že Eluánina tragická smrt italskou katolickou církev stmelila a aktivizovala.
Je zajímavé, že se politici, kteří usilovali o záchranu Eluany Englaro, rekrutovali z celé řady politických stran. Ve srovnání s obdobím, kdy byla v Itálii jedna “oficiální katolická strana” podporovaná biskupy, mají dnes katolické morální hodnoty ve veřejné sféře vliv spíše větší. Jednotliví věřící politici různé politické orientace si jdou po krku, když jde o relativně bezvýznamné věci, jako jsou daně, ale v zásadních etických otázkách spolupracují i napříč stranami.
Nepropadejme panice, politik nemusí být klonem předsedy strany! Existují země, kde mohou straníci vyjadřovat čestný nesouhlas s Panem Předsedou v určitých otázkách a nepřijít o hlavu či židli. Naše česká situace, kdy Pana Předsedu kousne bílý pes a straník musí utratit svého bílého pudla, není osudově nevyhnutelná. Jen jsme si to tak udělali. Předkládám ke zvážení možnost… to prostě změnit.
Videa s Terri Schiavo, údajně ve “vegetativním stavu” (k jejich přehrání potřebujete Real Player – zkuste na ně kliknout, co to udělá):
Otec Terri připomíná události z jejího dětství a Terri patrně reaguje.
Terri Schiavo s matkou.
Terri Schiavo patrně reaguje na hudbu – smíchem.
Terri Schiavo je asi ráda, že vidí svoji matku.
Terri na pokyn k otevření oči své oči legračně vyvalí.
Na všech videích je žena, která rozhodně není v kómatu. Spoty sice nebyly natočeny bezprostředně před smrtí, ale byly natočeny v době, kterou už novináři se samozřejmostí označovali za “vegetativní období.”
Pozn.: Přestože byla Eluana Englaro asi deset let v péči řeholních sester, videa s ní jsem na internetu zatím nenašel. Je to škoda – obyčejná prozíravost by velela je natočit, uchovat a publikovat.
V médiích se objevila i celá řada dalších nesmyslů, například až neuvěřitelně bezostyšně demagogické naznačování, že Katolická církev je proti paliativní léčbě, tedy úlevě od bolesti. Ve skutečnosti je samozřejmě církev jedním z největších tradičních propagátorů a poskytovatelů této péče. Ale o tom snad až někdy příště.
