Svatý otec absolvoval duchovní cvičení

Ve Vatikánu proběhla minulý týden každoroční postní duchovní cvičení papeže a jeho blízkých  spolupracovníků v římské kurii. Během těchto cvičení (též nazývaných exercicie) se účastníci věnují pouze modlitbě a rozjímání o Bohu a o svém životě, k čemuž jim pomáhají meditace přednášené exercitátorem, kterým byl jednou i kardinál Tomáš Špidlík SJ. Nemají žádný jiný program a s výjimkou stanovených duchovních rozhovorů zachovávají po celou dobu naprosté mlčení (na některých duchovních cvičeních se toto pravidlo nemusí striktně dodržovat).

Letos vedl papežské exercicie kardinál Francis Arinze, emeritní prefekt Kongregace pro bohoslužbu a svátosti. Téma bylo Kněz potkává Krista a následuje ho. Cvičení se konala v kapli Redemptoris Mater Apoštolského paláce.

Zahájení duchovních cvičení v neděli 1. 3. 2009 večerními nešporami, úvodní meditací a eucharistickou adorací:

American papist napsal, kdo je na videu vidět:

0:22 Kardinálové Re a Sodano
0:36 Papež Benedikt XVI. a Mons. Ganswein, papežův sekretář, v boční kapli
0:46 Detailní záběr kard. Bertoneho
0:56 Vpravo dole kar. Arinze, exercitátor

Závěr duchovních cvičení v sobotu 7. 3. 2009 s papežovým poděkováním exercitátorovi a poslední meditací:

Benedikt XVI. řekl mj.:

Jednou z krásných povinností papeže je poděkovat. A v této chvíli bych rád jménem nás všech ze srdce poděkoval Vám, eminence, za meditace, které jste nám nabídnul. Vedl jste, osvěcoval a pomáhal nám při obnově našeho kněžství nikoli teologickou akrobacií, ale tím, že jste nám dal zdravou nauku, dobrý chléb naší víry.

Svatý otec se k duchovním cvičením vrátil také ve včerejší promluvě před modlitbou Anděl Páně.

…V uplynulých dnech, jak víte, jsem spolu se svými spolupracovníky z římské kurie konal duchovní cvičení. Byl to týden mlčení a modlitby, kdy se mysl i srdce mohly cele věnovat Bohu, naslouchání jeho Slovu a meditaci Kristových tajemství. S odhlédnutím od náležitých rozdílů je to tak trochu to, co se přihodilo apoštolům Petrovi, Jakubovi a Janovi, když je Ježíš vzal s sebou na vysokou horu a během modlitby se náhle proměnil: jeho tvář a jeho osoba se zaskvěly a rozzářily. Liturgie předkládá tuto slavnou epizodu právě dnes na druhou neděli postní (srov. Mk 9,2-10).

…

Rád bych zdůraznil, že Ježíšovo Proměnění byla ve své podstatě zkušenost modlitby (srov. Lk 9,28-29). Modlitba totiž dosahuje svého vrcholu a proto se stává zdrojem vnitřního světla, když lidský duch přilne k tomu Božímu a jejich vůle se stávají vůlí takřka jedinou.

…

Spolu s půstem a skutky milosrdenství, modlitba utváří strukturu našeho duchovního života. Drazí bratři a sestry, vybízím vás, abyste našli v této postní době rozsáhlé momenty k mlčení, pokud možno k duchovní obnově, abyste se podívali na svůj život ve světle plánu lásky nebeského Otce. Nechte se vést v tomto intenzivnějším naslouchání Boha Pannou Marií, učitelkou a vzorem modlitby. Ona i v neprostupné temnotě Kristova utrpení, neztratila, ale střežila ve své duši světlo božského Syna. Proto ji vzýváme jako Matku důvěry a naděje.

Kněží a řeholníci mají duchovní cvičení předepsáno, ale stejně jako papež si myslím, že jsou velmi vhodné pro každého křesťana a to nejlépe každoročně. Snad nemusí trvat týden, stačí víkend. Osobně je mám v plánu o této postní době vykonat.

Pokud nevíte, kde se dá duchovní cvičení absolvovat, zkuste internet. Najdete zde mnoho nabídek k duchovním cvičení různých katolických organizací. Můžete se také zeptat faráře vaší farnosti nebo katolíků, které znáte.

Krize – příležitost ke káravému moralizování

Finanční krize ukázala jen to, co jsme my křesťané vždycky říkali! Že svět spěje k záhubě! Počkat… trošku zpomal, Oslíku… snad ses už taky nenakazil virem moralizování?

Neustále narážím na křesťanské publicisty, kteří píší zhruba toto (nejde o doslovnou citaci žádného textu, nýbrž o poněkud přehnanou parafrázi):

Boží mlýny melou pomalu, ale melou, teď se ukázalo, že takto to dál nepůjde! Hamonili jste, hamonili, a teď máte co? Prázdné ruce! Dobře vám tak!

Kuš kapitalisto, konečně na tebe došlo! Pět let jsi šetřil, dalších pět let splácel a teď ti dům seberou, protože zbylých patnáct let už jej splácet nedokážeš! Chachááááá, spravedlnost vítězí! Na chudé jsi měl myslet, na duchovno! Vzpamatuj se, tumáš Bibli!

To my, my jsme to věděli předem! A jak prozíravě jsme se na to připravili tím, že jsme nic nedělali!

Ó, jaká to evangelizační příležitost! Pojďme se na ty ničemy podívat zblízka, než je naženeme na spolča (fotografie jsou reklamní cliparty, popisky jsou zcela fiktivní):

Hamižná workoholička, která právě přišla o úspory za pět let. Zralá pro pozvání na spolčo. (Vhodná píseň: Houdajdůhou)

 

Démonický miliardář, který přišel o astronomickou sumu. Právě trpce uvažuje o tom, že bude muset odložit koupi nového bizjetu (obchodního letadla). Momentálně otevřený vůči Evangeliu (vhodná píseň: Neskládejte v mocné naději)

 

Asociální podnikatel, který právě pochopil, že bude muset propustit tisíc lidí. Kdo rozjasní jeho tvář? (Doporučená hosanovka: Slunce Kristovy lásky)

 

Obyčejná paní, která bude nakonec hlavní obětí ekonomické krize. Ale má skutečný důvod ke starostem? (doporučený misijně-terapeutický song: Nebojte se, otevřete!)

 

Odpusťte ten poněkud jedovatý sarkasmus, ale nemohu si pomoci – přestože nepatřím k lidem, které by finanční krize dosud jakkoliv přímo postihla, takové lidi znám. A když dnes čtu některé články křesťanských autorů, cítím se nesvůj a občas se i trochu stydím.

Jistěže je jakákoliv osobní krize příležitostí k tomu, aby člověk bilancoval svůj život a nechal se zasáhnout paprskem milosti. A jistěže je zapotřebí také určitá křesťanská reflexe probíhajících událostí. Ale prosím, nehrajme si na Jobovy přátele. Nemoralizujme. Netlučme své bližní Evangeliem po hlavě. A především, především… se nepovažujme za spravedlivé. Pocity uspokojení nad neštěstím bližního, byť by nám byl nesympatický, nejsou správné a nikdy by neměly proniknout do našeho apoštolského úsilí, ke kterému snad chtějí patřit i podobné články.

Jsme syny a dcerami jednoho nebeského Otce. A jednou se sejdeme doma.

(Poznámka k videklipům: Když zde uvedu nějakou píseň, neznamená to, že doporučuji daného interpreta jako takového. Rapera Coolio například nedoporučuji. Ale tato hiphopová skladba je myslím hezká.) 

Coolio: I’ll C U When U Get There

Jak pozvolna upadá duchovní život duše

Nedávno jsem s uvědomil, jak pomalu a nenápadně upadá duchovní život duše.

Rád se modlím svatý růženec a dělám to někdy bez růžencové šňůry a také trochu roztržitě.

Jednotlivé modlitby počítám v duchu nebo na prstech. Ale stane se mi, že zapomenu, kolik Zdrávasů jsem se už pomodlil – obvykle váhám, jestli třeba čtyři nebo pět. Osvojil jsem si zvyk v takovém případě předpokládat to menší číslo a raději se “omylem” znovu pomodlit ten pátý Zdrávas, než jej přeskočit.

Pravda, občas to mohlo vést k tomu, že byl některý desátek ve skutečnosti dvakrát tak dlouhý.

A teď jsem se najednou přistihl, že to dělám opačně – když nevím, jestli jsem u čtverky nebo pětky, bezděčně předpokládám pětku a jdu dál. A možná jsou teď některé desátky ve skutečnosti poloviční.

Ten starší zvyk byl lepší, pokusím se k němu vrátit. Trocha velkorysosti modlitbě nikdy neuškodí.

Nemyslím si, že to je skrupulantství. I když jde samozřejmě o malou věc, podobné nenápadné couvání v maličkostech může být předznamenáním větších ústupků nebo dokonce hrozící vlažnosti.

Růženec

Dojdeme do nebeského království a budeme je kolem sebe šířit už tady na zemi. Jen je třeba stále znovu začínat, jít dál, klidně a vytrvale, krůček po krůčku… se zrakem upřeným na Pána. A když potkáme kříž, obejmout jej jako starého přítele. Je jím totiž.

Snad nikoho nepohorším, když napíšu, že některé cudné populární písničky o lásce mohou sloužit jako ilustrace skutečností duchovního života…

Shakira, Dia de Enero (Lednový den):

Přišli jste o všechno?

El Greco: Pieta

Trochu lepší mše, než obvykle

Nedávno jsem byl na mši v jednom kostele v centru Brna a sedl jsem si do lavice vedle sympaticky vyhlížejícího starého pána. Krátce po zahájení bohoslužby jsem ale zalitoval. Pán neustále mlaskal.

Patrně si toho vůbec nebyl vědom, nebo tomu aspoň nedokázal zabránit. Nenapadla mě žádná kritická myšlenka, ale čím víc jsem se to snažil ignorovat, tím to bylo protivnější. Mlaskání bylo zcela zřetelné a pravidelné, snad dvakrát do minuty nebo i častěji. Mše se mi začala zdát hrozně dlouhá.

Pak mi ale postupně prošly hlavou tyto tři úvahy:

1. Tohle jsem já, takto budu jednou vypadat. Také budu starý a budu mít kdovíjaký tik a potíž. A ostatní mě budou muset snášet a možná to pro ně bude velice těžké.

2. Tohle jsem já, takto vypadám dnes. Když jsme mši s dětmi, nedokáží tiše sedět a jejich neustálé poposedávání, pošťuchování a šeptání v kostele ruší. Ostatní lidé to musí snášet a někdy to pro ně může být těžké.

3. Ten pán je možná svatý.

Největším duchovním autorem a církevním reformátorem dvanáctého století byl bezpochyby svatý Bernard z Clairvaux. Měl zásadní podíl na rozmachu cisterciáckého řádu, který byl nejdynamičtějším řádem benediktinské řehole v dějinách. Kromě toho ale sv. Bernard ovlivnil v tehdejším křesťanstvu prakticky všechno – mariánskou úctou počínaje a křížovými výpravami konče. Mimo jiné napsal řeholi pro templáře a byl strůjcem jejich prvotní oslnivé popularity. Jeho spisy jsou nádhernou literaturou a také patrně tou nejvyšší mystikou celých dějin církve.

A jak souvisí sv. Bernard se zasloužilým věřícím, kterého jsem potkal?

Inu, sv. Bernard si svými extrémními půsty přivodil zažívací potíže. Hrozné. Působil díky nim tak odpudivě, že spolubratři z jeho kláštera nevydrželi v jeho blízkosti. Přestože cisterciáci spali a jedli společně, ne tak svatý Bernard. Musel mít oddělenou celu (pokoj) a v kostele měl oddělené a speciálně upravené místo v chóru, aby byl ostatním méně na obtíž.

Mše svatá musí být někdy trochu namáhavá, abychom pocítili zlomeček té strašné námahy první mše – Kristovy poslední večeře a jeho utrpení na Golgotě. Když spolu s knězem duchovně přinášíme k oltáři všechny námahy a starosti všedního dne, jsme jako Šimon z Kyrény, který Kristu pomáhal nést kříž.

Tohle je skutečná aktivní účast na mši – nejde o to, že občas odpovíme knězi, zpíváme, stoupneme si, klekneme apod. To všechno je důležité, ale jak každý věřící dobře ví – můžeme to dělat dokonale pasívně. Často děláme.

Podstatné je vnitřně se ztotožnit s veškerým děním mše svaté a být přítomen vnitřně, rozjímáním a spoluprožíváním. Malinký “kamínek v botě”, jakým je vyrušující soused, nám v tom paradoxně může pomoci. Mše pak není obyčejnou relaxací, ale stane se osobnější, namáhavější a plodnější modlitbou.

To všechno ovšem neznamená, že nemusíme být ohleduplní.

Opravdu dobrá smrt

Memento mori, Pamatuj na smrt – imperativ našich předků. Smrtelný člověk se musí na setkání se Soudcem řádně připravit.

Dříve se za dobrou smrt považovala smrt pomalá, očekávaná, aby měl člověk čas rozloučit se s blízkými a uspořádat všechny svoje záležitosti a především… svoji duši.

Dnes si většina lidí přeje smrt rychlou a nečekanou. Dokonce se za “dobrou” či “důstojnou” smrt prohlašuje smrt vyžádaná, euthanasie. Utrpení umírání považujeme za nedůstojné, ačkoliv právě tlak utrpení má moc vytvořit z uhlíku lidské duše nádherný diamant.

Ale když náhlá smrt opravdu přijde, nebývá to dobré. Nejsme na ni připraveni. Nebo alespoň ne dobře.

Jakub Kříž reagoval na velká neštěstí letošního srpna – letecké v Madridu a železniční ve Studénce – hlubokou úvahou o připravenosti na smrt:

Jakub Kříž: Madridské neštěstí a manažerské selhání

Na co mysleli, když umírali? Neuskutečněné nákupy, nedokončené projekty, nezodpovězené e-maily? Těžko.

Čas je krátký. Nevíme, kdy nám bude ukončen. Tváří v tvář smrti získávají úkoly z našeho diáře jiný rozměr. A zjišťujeme, že ty nejdůležitější tam často chybí. Tváří v tvář smrti nás napadají otázky, na které jindy není čas. Co je dobré a co špatné? Co má smysl?

A také – co je smrt? A co je po ní?

Odpověď na ně existuje. Jen její hledání považujeme za příliš nákladné. Dokud jsou síly, je třeba vrhnout se do práce. V důchodu možná, tam bude čas na přemýšlení.

Madridské letadlo ukazuje, že třeba nebude. Nejdůležitější schůzky našeho života odsouváme často na pozdější termíny, které ale přijít nemusí.

Kupodivu však existují lidé, kteří se dokáží v pokročilém věku nad svým životem zamyslet a odhodlají se napravit své největší chyby:

Schwarzenberg se oženil. Vzal si vlastní ženu

Ministr zahraničí Karel Schwarzenberg se v Rakousku před měsícem oženil se svou dřívější manželkou. Páteční zprávu rakouského regionálního deníku Kleine Zeitung potvrdila na portálu news.at samotná Therese Schwarzenbergová.

“Už nejsme rozvedeni, od 25. července jsme znovu oddáni,” řekla Schwarzenbergová.

Někdy to jde. Jen je třeba sebrat odvahu a doopravdy to zkusit. I ta naše tolik všední životní pouť může mít heroický závěr.

Proč nezačít dnes? Proč nenavštívit pravého krále, jediného, před kterým se nikdo na světě nemusí stydět pokleknout? Proč nezkusit modlitbu?

Enya, May it be (Pán prstenů – Společenstvo prstenu):