Po skončení postních duchovních cvičení, 10. 3. 2009, poslal papež Benedikt XVI. všem biskupům katolické církve osobní dopis, v němž objasňuje důvody a okolnosti zrušení exkomunikací čtyř biskupů nedovoleně vysvěcených Mons. Marcelem Lefébvrem.
Dopis dnes publikovalo Radio Vatikán. Překlad P. Milana Glasera SJ si můžete přečíst i na tomto blogu:
List Benedikta XVI. biskupům katolické církve
Ohledně zrušení exkomunikace čtyř biskupů vysvěcených arcibiskupem Lefebvrem
Drazí bratři v biskupské službě!
Zrušení exkomunikace čtyř biskupů, vysvěcených arcibiskupem Lefebvrem bez pověření Svatého stolce, vyvolalo z různých důvodů uvnitř církve i mimo ni diskusi tak vášnivou, že to již dlouho nemělo obdoby. Mnozí biskupové se cítili zaskočeni událostí, která se neočekávaně stala stěží pozitivně zařaditelnou do záležitostí a úkolů dnešní církve. Třebaže mnozí biskupové a věřící byli ze zásady ochotni hodnotit Papežovu ochotu ke smíření pozitivně, namítala se proti tomu otázka, zda je takové gesto vhodné ve srovnání s opravdu naléhavými potřebami života víry v naší době. Některé skupiny navíc otevřeně obviňovaly papeže, že se chce vrátit zpět před Koncil a rozpoutala se tak vlna protestů, jejichž hořkost vyjevila rány, sahající hlouběji do minulosti. Cítím se proto nucen obrátit se k vám, drazí spolubratři, a podat slovo na vysvětlenou, které má pomoci pochopit úmysly, které při tomto kroku vedly mne i kompetentní úřady Svatého stolce. Doufám, že tímto způsobem přispěji k pokoji v církvi.
Nešťastnou a pro mne nepředvídatelnou skutečností bylo to, že případ Williamson zastínil zrušení exkomunikace. Diskrétní gesto milosrdenství vůči čtyřem biskupům, platně, ale nedovoleně vysvěceným, se rázem stalo něčím naprosto odlišným, totiž popřením smíření mezi křesťany a židy, a tudíž jakýmsi zrušením toho, co v této věci pro církev objasnil Koncil. Výzva ke smíření s církevním uskupením, zapleteným do procesu separace, se tak proměnila ve svůj opak, tedy ve zdánlivý krok zpět ve vztahu ke všem dřívějším krokům smíření mezi křesťany a židy, které byly od Koncilu učiněny, krokům, jejichž sdílení a prosazování bylo od začátku předmětem mojí osobní teologické práce. To, že došlo k tomuto překrytí dvou protichůdných procesů a na okamžik vneslo nepokoj mezi křesťany a židy jakož i do samotné církve, je věc, které mohu jenom hluboce želet. Bylo mi řečeno, že pozorným sledováním zpráv, dostupných na internetu, by bylo možné včas se seznámit s problémem. Vyvozuji z toho poučení, že napříště bude třeba, aby Svatý stolec přikládal větší pozornost tomuto zdroji informací. Byl jsem zarmoucen skutečností, že také katolíci, kteří by v zásadě mohli lépe vědět, jak se věci mají, domnívali se, že mne musí vystavit neskrývané nevraživosti. O to více proto děkuji židovským přátelům, kteří pomohli pohotově odstranit nedorozumění a nastolit opět ovzduší přátelství a důvěry, které – stejně jako za papeže Jana Pavla II. – existovalo během celého mého pontifikátu a díky Bohu existuje i nadále.
Další chyba, která mne upřímně mrzí, spočívá v tom, že význam a meze disciplinárního kroku z 21. ledna 2009 nebyly odpovídajícím způsobem vysvětleny ve chvíli jeho zveřejnění. Exkomunikace se dotýká osob, nikoli institucí. Biskupské svěcení bez papežského pověření znamená nebezpečí schizmatu, protože zpochybňuje jednotu biskupského sboru s Papežem. Církev proto musí reagovat nejtvrdším trestem, aby tímto způsobem vyzvala potrestané osoby k lítosti a návratu k jednotě. Dvacet let po oněch svěceních tohoto cíle, bohužel, ještě nebylo dosaženo. Zrušení exkomunikace směřuje ke stejnému cíli jako samotný trest: vyzývá znovu ony čtyři biskupy k návratu. Toto gesto bylo umožněno po té, co dotyční vyjádřili své uznání s principiální linií Papeže a jeho Pastýřské moci, i když s jistými výhradami k věroučné autoritě Papeže a Koncilu. Tím se vracím k rozlišení mezi osobou a institucí. Zrušení exkomunikace bylo krokem na poli církevní disciplíny. Osoby byly zbaveny zátěže svědomí, kterou uvaluje nejtěžší církevní trest. Je zapotřebí rozlišit tuto úroveň od oblasti věroučné. Skutečnost, že Bratrstvo sv. Pia X. nemá v církvi žádné kanonické postavení, se v posledku nezakládá na disciplinárních, ale na věroučných důvodech. Dokud Bratrstvo neobdrží kanonickou pozici v církvi, tak ani jeho služebníci nebudou svou službu konat v církvi legitimně. Je třeba proto rozlišovat mezi disciplinární rovinou, která se týká osob jako takových, a rovinou věroučnou, která se týká služby a instituce. Pro upřesnění tedy znovu: dokud nebudou vyjasněny otázky, týkající se věrouky, nemá Bratrstvo žádný kanonický statut v církvi, a jeho služebníci, třebaže z nich byl sňat církevní trest, žádnou službu v církvi nevykonávají dovoleně.
Z hlediska této situace mám v úmyslu, aby Papežská komise „Ecclesia Dei“, ustanovená roku 1988 jako kompetentní pro záležitosti, týkající se komunit a osob, které pocházejí z Bratrstva sv. Pia X. nebo podobných uskupení a chtějí se vrátit k plnému společenství s Papežem, byla v budoucnu spojena s Kongregací pro nauku víry. Tím bude vyjasněno, že problémy, o nichž je třeba nyní jednat, mají povahu bytostně věroučnou a týkají se především přijetí 2. Vatikánského koncilu a pokoncilního učitelského úřadu Papežů. Kolegiální úřady, s nimiž Kongregace společně studuje otázky, které jsou na pořadu jednání (zejména při obvyklém středečním setkání kardinálů a na jejich každoročním nebo každé dva roky se opakujícím plenárním zasedání), zaručují společnou účast prefektů různých římských Kongregací a představitelů světového episkopátu na chystaných rozhodnutích. Není možné zablokovat autoritu učitelského úřadu církve rokem 1962, to musí být Bratrstvu zcela jasné. Avšak některým z těch, kdo se prohlašují za velké obránce Koncilu, musí být rovněž připomenuto, že 2. Vatikán s sebou nese celé věroučné dějiny církve. Kdo chce být poslušný Koncilu, musí přijmout víru, vyznávanou během staletí a nemůže ji odseknout od kořenů, z nichž žije její strom.
Doufám, drazí bratři, že tímto bude objasněn pozitivní smysl, jakož i meze kroku, jenž byl učiněn 21. ledna 2009. Nyní však zůstává otázka: Byl tento krok nezbytný? Představoval opravdu prioritu? Nejsou snad věci mnohem důležitější? Zajisté existují věci mnohem důležitější a naléhavější. Myslím, že jsem priority svého pontifikátu ozřejmil v promluvách, pronesených na jeho začátku. To co jsem tehdy řekl, zůstává v nezměněné podobě mou hlavní linií. První priorita Petrova nástupce byla jednoznačně dána Pánem ve večeřadle: „Ty.. utvrzuj své bratry“ (Lk 22,32). Petr sám formuloval tuto prioritu nově ve svém prvním listu: „Buďte stále připraveni obhájit se před každým, kdo se vás ptá po důvodech vaší naděje“ (1 Petr 3,15). V naší době, kdy je víra na rozsáhlých územích vystavena nebezpečí zániku jako plamen, který už nemá čím se živit, je prioritou nadřazenou všemu, zpřítomňovat Boha v tomto světě a otevírat lidem přístup k Bohu. Nikoli k jakémukoli bohu, ale k onomu Bohu, který mluvil na Sinaji, onomu Bohu, jehož tvář rozpoznáváme v lásce, která se vydává až do krajnosti (srov. Jan 13,1), v Ježíši Kristu ukřižovaném a zmrtvýchvstalém. Opravdovým problémem tohoto našeho dějinného období je, že se Bůh vytrácí z horizontů lidí a že zhasnutím světla, jež přichází od Boha, bude lidstvo postiženo dezorientací, jejíž ničivé účinky se projevují stále více.
Vést lidi k Bohu, k Bohu, který mluví v Bibli – to je nejvyšší a základní priorita církve a Petrova nástupce v této době. Odtud plyne jako logický důsledek, že musíme mít na srdci jednotu věřících. Jejich nesvornost, jejich vnitřní opozice zpochybňuje věrohodnost jejich mluvení o Bohu. Proto je snaha o společné svědectví víry křesťanů – o ekumenismus – obsažena v této nejvyšší prioritě. K tomu patří i nutnost, aby všichni, kdo věří v Boha, hledali společně pokoj, snažili se vzájemně sblížit a společně, byť v různosti svých pojetí Boha, kráčet ke zdroji Světla. A to je mezináboženský dialog. Kdo hlásá Boha jako Lásku „až do krajnosti“, musí vydávat svědectví lásce, s láskou se věnovat trpícím, odmítat nenávist a nepřátelství. A to je sociální dimenze křesťanské víry, o níž jsem mluvil v encyklice Deus caritas est.
Pokud tedy namáhavé úsilí o víru, naději a lásku ve světě představuje pro církev v tuto chvíli (a vždy v různých formách) pravou prioritu, potom jsou jeho součástí také smíření malá a prostřední. To že gesto podané ruky způsobilo tak velký povyk a proměnilo se tak vlastně na opak smíření, je fakt, který je třeba vzít na vědomí. Nyní se však táži: Bylo a je opravdu chybné jít také v tomto případě vstříc bratru, který „má něco proti tobě“ (srov. Mt 5,23), a usilovat o smír? Nemá se snad také občanská společnost snažit předcházet radikalizacím a jejich případné stoupence, pokud možno, opětovně zapojit do velkých sil, utvářejících život společnosti, aby nedošlo k segregaci s veškerými jejími důsledky? Copak může být naprosto pomýlené, snažit se mírnit strnulost a restrikce, aby byl dán prostor tomu, co je pozitivní a použitelné pro celek? Sám jsem v letech po roce 1988 viděl, jak se návratem komunit, které byly předtím odděleny od Říma, změnilo jejich vnitřní klima; jak se návratem do velké a široké společné církve dospělo k překonání jednostranných pozic, uvolnila se strnulost, takže z toho pak pro celek vyšly najevo pozitivní síly. Může nás nechat zcela lhostejnými komunita, která má 491 kněží, 215 seminaristů, 6 seminářů, 88 škol, 2 univerzitní instituty, 117 řeholníků, 164 řeholnic a tisíce věřících? Myslím kupříkladu na 491 kněží. Nemůžeme znát spleť jejich motivací. Nicméně si myslím, že by se nerozhodli pro kněžství, kdyby tam vedle různých chorobných a zdeformovaných prvků nebyla láska ke Kristu a vůle hlásat Ho spolu s živým Bohem. Copak je můžeme jako představitele radikálního okrajového uskupení prostě vyloučit ze snahy o smíření a jednotu? Co bude pak?
Zajisté jsme dlouhou dobu a znovu při této konkrétní příležitosti slyšeli od představitelů oné komunity mnohá rozladění: pýchu a přemoudřelost, lpění na jednostrannostech atd. Z lásky k pravdě však musím dodat, že jsem obdržel také celou řadu dojemných svědectví vděčnosti, v nichž byla patrná otevřenost srdcí. Neměla by si velká církev dopřát také velkodušné vědomí širokého rozletu, který je jí vlastní; vědomí příslibu, který jí byl dán? Nemáme snad jako dobří vychovatelé být schopni také přehlédnout různé nedobré věci a starat se o to, jak vyvádět ze sevřenosti? A nemáme snad připustit, že se i v církevním prostředí objevilo nějaké to rozladění? Někdy se zdá, že naše společnost jakoby měla zapotřebí alespoň nějakou skupinu, které není vyhrazena žádná tolerance a proti níž je možné klidně rozpoutat nenávist. A osmělí-li se někdo – v tomto případě Papež – přiblížit se k ní, ztratí i on právo na toleranci a lze jej vystavit zášti bez obav a okolků.
Drazí bratři a sestry, ve dnech, kdy mne napadlo napsat tento dopis, jsem měl shodou okolností v římském semináři vyložit a komentovat úryvek z listu sv. Pavla Galaťanům 5,13-15. S údivem jsem zaznamenal, jak bezprostředně se tyto věty týkají současné situace: „Svoboda však nesmí být záminkou, abyste se vraceli k prosazování sebe. Spíše si navzájem posluhujte láskou. Celý Zákon totiž ve své plnosti je obsažen v jediné větě: »Miluj svého bližního jako sebe«. Jestliže se však mezi sebou koušete a požíráte, dejte pozor, abyste jeden druhého nepohltili!“ Byl jsem vždy nakloněn, považovat tuto větu za jednu z řečnických nadsázek, které se občas u svatého Pavla vyskytují. Z určitých hledisek tomu tak může být. Bohužel, však ono „koušete se a požíráte“ dnes v církvi také existuje jako výraz špatně vykládané svobody. Překvapuje snad, že ani my nejsme lepší než Galaťané? Nebo že jsme přinejmenším ohroženi stejnými pokušeními? Že se musíme stále znovu učit správnému užívání svobody? A že se stále znovu musíme učit té nejvyšší prioritě: lásce? V den, kdy jsem o tom hovořil v semináři, se v Římě slavil svátek Matky důvěry. Maria nás skutečně učí důvěře. Ona nás vede k Synovi, kterému můžeme všichni důvěřovat. On nás povede i v bouřlivých dobách. Chtěl bych tímto ze srdce poděkovat všem těm četným biskupům, kteří mi v této době dali dojemná znamení důvěry a soucítění, a především, že mne ubezpečili svou modlitbou. Toto poděkování platí také všem věřícím, kteří v této době vydali svědectví své nezměněné věrnosti Nástupci svatého Petra. Pán ať nás chrání a vede cestou pokoje. Toto přání mi vyvstává v srdci na začátku této postní doby, která je obzvláště vhodným liturgickým obdobím pro vnitřní očištění a která nás všechny vybízí hledět s obnovenou nadějí k zářivému cíli Velikonoc.
Se zvláštním apoštolským požehnáním zůstávám
Váš v Pánu
Benedictus PP. XVI.
Ve Vatikánu 10. března 2009.
*******************************
Přečtěte si též:
Sdělení státního sekretariátu Svatého stolce k sejmutí exkomunikací tradicionalistických biskupů
Vrchní rabín Cohen: Jasnější vyjádření jsme nemohli žádat
Papež Benedikt XVI. odsuzuje holocaust
Johana Bronková: Benediktův velký projekt sjednocení pravověrných křesťanů
