Chirograf Jana Pavla II. ke 100. výročí Motu proprio „Tra le sollecitudini“ o posvátné hudbě

V Psalteriu 5/2009 vyšel tento text papeže Jana Pavla II. z roku 2003. (Zde můžete stáhnout Psalterium ve formátu PDF, má 2.01 MB, text začíná na str. 18) V anglickém jazyce je text i s poznámkami na stránkách Vatikánu zde. Je to zatím poslední papežský dokument o posvátné hudbě.

Můj předchůdce svatý Pius X. vydal „pobádán živou touhou uchovávat a podporovat výzdobu domu Božího“, před sto léty Motu proprio Tra le sollecitudini, které bylo zaměřeno na obnovu posvátné hudby při liturgických obřadech. Tím, že je prezentoval „jako právní kodex posvátné hudby“ chtěl poskytnout konkrétní směrnice v tomto živém liturgickém oboru. I takový zásah zapadal do programu jeho pontifikátu, který shrnul do hesla „Instaurare omnia in Christo“. Sté výročí dokumentu mi poskytuje příležitost připomenout důležitou funkci posvátné hudby, kterou sv. Pius X. představuje jako prostředek povznesení ducha k B ohu, ale i jak cennou pomoc věřícím „v aktivní účasti na přesvatých tajemstvích a na veřejné a slavnostní modlitbě církve.“

Zvláštní pozornost, kterou je třeba věnovat posvátné hudbě, připomíná svatý pontifik, vyplývá z faktu, že je „nedílnou součástí slavné liturgie, podílí se na jejím všeobecném cíli, jímž je oslava Boha a posvěcení a vzdělání věřících“. Tím, že vysvětluje a vyjadřuje hluboký smysl posvátného textu, s nímž je intimně spojena, je schopna dosáhnout toho, že týž text je mnohem účinnější, aby věřící byli „ … lépe disponováni na přijetí plodů milosti, jež jsou vlastní slavení přesvatých tajemství“.

2. Tuto formulaci problému převzal Druhý vatikánský koncil v 6. kapitole konstituce Sacrosanctum Concilium o posvátné liturgii, kde se jasně připomíná role posvátné hudby v církvi: „Církevní hudební tradice představuje nedocenitelný poklad, který vyniká nad ostatní umělecké projevy především tím, že je to bohoslužebný zpěv, vázaný na slova liturgie, a tak tvoří nezbytnou nebo integrující součást slavné liturgie.“. Koncil kromě toho připomíná, že bohoslužebnému zpěvu vyslovilo velkou chválu Písmo svaté a také svatí otcové a římští papežové, kteří v poslední době, v čele se svatým Piem X. výstižně objasnili, jak má liturgická hudba sloužit bohoslužbě“. Vždyť církev pokračujíc ve starobylé biblické tradici, které se držel sám Pán i apoštolé (srov. Mt 26, 30; Ef 5, 19; Kol 3, 16), podporovala zpěv při liturgických slavnostech a podávala podle tvořivosti každé kultury úchvatné příklady hudebního zpracování a výkladu posvátných textů jak v západních tak ve východních obřadech.

Moji předchůdci věnovali této citlivé oblasti stálou pozornost, a proto připomínali základní principy, jimiž musí být prodchnuta tvorba i provádění posvátné hudby, zvláště té, která je určena pro liturgii. Kromě papeže svatého Pia X. je třeba připomenout mimo jiné papeže Benedikta XIV. s encyklikou Annus qui, Pia XII. s encyklikami Mediator Dei a Musicae sacrae disciplina a konečně Pavla VI. s vynikajícími výroky, které proslovil v mnoha vystoupeních.

Otcové Druhého vatikánského koncilu neopomněli znovu zdůraznit tyto zásady s přihlédnutím k jejich uplatnění ve změněných dobových podmínkách. Učinil tak v šesté zvláštní kapitole konstituce Sacrosanctum Concilium. Pavel VI. se pak postaral o to, aby tyto zásady byly převedeny do konkrétních norem, zejména v instrukci Musicam sacram, kterou vydala s jeho schválením tehdejší posvátná kongregace pro obřady. Aby se podporoval na tomto poli rozvoj, který by byl na výši liturgicko-hudební tradice církve a v souladu s požadavky liturgické reformy, je třeba stále se opírat o tyto inspirované zásady koncilu. Text konstituce Sacrosanctum Concilium, v němž se konstatuje, že církev „schvaluje všechny formy pravého umění, pokud mají náležité vlastnosti, a přijímá je do liturgie“ nachází měřítka oněch náležitých vlastností v článcích 50-53 výše zmíněné instrukce Musicam sacram.

3. I já jsem při různých příležitostech připomínal cennou funkci a velkou důležitost hudby a zpěvu pro aktivnější a intenzivnější účast na liturgických slavenícha zdůrazňoval jsem nutnost „očistit kult od stylových rozvláčností, od zastaralých výrazových forem, od povrchních melodií i textů, jež málo odpovídají velikosti úkonu, který je slaven“, aby se zajistila důstojná a dobrá forma liturgické hudby. V tomto výhledu, ve světle učitelského úřadu sv. Pia X. a svých předchůdců a bera zvláště v úvahu prohlášení Druhého vatikánského koncilu, chci znovu předložit základní zásady pro tuto důležitou oblast života církve s úmyslem dosáhnout toho, aby liturgická hudba vždy více odpovídala své specifické funkci.

4. Ve stopách učení sv. Pia X. a Druhého vatikánského koncilu, je třeba především zdůraznit, že hudba určená pro posvátné obřady musí mít za výchozí bod svatost: „bude tím posvátnější, čím těsněji bude spjata s liturgickým děním“. Právě proto „ne všechno, co existuje mimo chrám (profanum), je způsobilé překročit jeho práh“, tvrdil moudře můj ctihodný předchůdce Pavel VI., když komentoval dekret Tridentského koncilu a upřesňoval, že nemá-li instrumentální a vokální hudba smysl pro modlitbu, důstojnost a krásu, sama si uzavírá vstup do oblasti posvátného a náboženského. Navíc byl v současnosti význam kategorie „liturgická hudba“ rozšířen natolik, že zahrnuje repertoár, který nemůže vstoupit do slavení liturgie, aniž by znásilňoval jejího ducha a její pravidla.

Reforma, kterou provedl sv. Pius X., měla zvláště na zřeteli očištění církevní hudby od poskvrnění divadelní světskou hudbou, která v mnoha zemích zamořila repertoár a liturgickou hudební praxi. Také v naší době je třeba zamýšlet se pozorně nad tím, jak jsem vyzdvihl v encyklice Ecclesia de Eucharistia, že ne všechny projevy figurativního umění a hudby jsou s to „náležitě vyjádřit Tajemství, jež církev uctívá v plnosti víry“. Proto nemohou být všechny hudební formy považovány za vhodné pro liturgické slavení.

5. Ještě jedna zásada vyhlášená sv. Piem X. v Motu proprio Tra le sollecutidini, zásada ostatně úzce spojená s předešlou, je dobrá forma. Žádná hudba nemůže tedy být určena pro slavení posvátných obřadů, není-li „opravdovým uměním“ schopným mít onu účinnost, „které chce církev dosáhnout tím, že zařazuje do své liturgie umění tónů“.

A přesto taková kvalita sama o sobě nestačí. Liturgická hudba musí totiž odpovídat svým specifickým požadavkům: musí úplně srůst s texty, které prezentuje, musí být v souladu s liturgickou dobou a příležitostí, ke které je určena, musí být v souladu s úkony, které obřad předkládá. Různé liturgické příležitosti totiž vyžadují svůj vlastní hudební výraz, který v příhodný čas dá vzniknout vlastní povaze určitého obřadu, tu tím, že vyhlašuje Boží podivuhodné skutky, jindy zase tím, že vyjadřuje chválu, prosbu nebo také smutek, protože člověk zakoušívá přes zkušenost, kterou víra otevírá výhledu křesťanské naděje, i bolest.

6. Zpěv a hudba, jaké požaduje liturgická reforma – a je dobré to zdůraznit – musí také odpovídat oprávněným požadavkům přizpůsobení a inkulturace. Nicméně je jasné, že každá novinka v této choulostivé oblasti musí respektovat obecná kritéria, jako vyhledávání hudebních výrazů, které odpovídají potřebnému zapojení celého shromáždění do slavení a které se zároveň vyhýbají jakýmkoliv ústupkům lehkomyslnosti a povrchnosti. V zásadě je stejně třeba vyhnout se oněm elitářským formám inkulturace, které zavádějí do liturgie starobylé nebo současné skladby, které snad mají uměleckou hodnotu, ale příliš se spoléhají na téměř nepochopitelné výrazové prostředky.

V tomto smyslu sv. Pius X. poukazoval – s použitím termínu univerzálnost – na další požadavek hudby určené pro kult: „I když je dovoleno každému národu – poznamenával – užívat při církevních skladbách oněch zvláštních forem, které jaksi tvoří odlišný ráz jeho vlastní hudby, přece mají být podřízeny hlavním rysům posvátné hudby takovým způsobem, aby nikdo z jiného národa při jejich poslouchání neměl nepříznivý dojem“. Jinými slovy, posvátné prostředí liturgické slavnosti se nikdy nesmí stát laboratoří, kde se konají experimenty nebo kde se provádějí skladby vybrané bez pozorného prověřování.

7. Mezi hudebními výrazy, jež více odpovídají kvalitám požadovaným pojmem posvátné hudby, zvláště oné liturgické, zaujímá zvláštní místo gregoriánský zpěv. Druhý vatikánský koncil jej uznává „za zpěv vlastní římské liturgii“. Sv. Pius X. poukázal na to, jak jej církev „zdědila od dávných otců“, jak ho „žárlivě střežila během staletí ve svých liturgických kodexech“ a že jej dosud „předkládá věřícím“ jako zpěv jí vlastní tím, že jej považuje „za svrchovaný vzor posvátné hudby“. Gregoriánský zpěv tedy je i nadále prvkem jednoty římské liturgie.

Jak již sv. Pius X. tak i Druhý vatikánský koncil uznává, že „jiné druhy posvátné hudby, a zvláště polyfonie, nemají být vylučování ze slavení bohoslužeb“. Je proto třeba velmi pečlivě vážit nové hudební projevy, aby se vyzkoušela možnost vyjádřit také jejich prostřednictvím nevyčerpatelné bohatství Tajemství, které liturgie předkládá, a napomáhat tak aktivní účasti věřících na jejím slavení.

8. Význam uchovávání a rozmnožování staletého dědictví církve jí dovádí k tomu, aby brala úplně vážně specifickou pobídku konstituce Sacrosanctum Concilium: „Neúnavné úsilí ať je věnováno povznesení pěveckých sborů, zvláště při katedrálách.“ Rovněž instrukce Musicam sacram upřesňuje služebný úkol scholy: „Zvláštní zmínku zaslouží pro svou liturgickou službu chór neboli chrámový sbor a schola cantorum. Jeho úkol nabyl podle předpisů posvátného sněmu o liturgické obnově také větší důležitosti a závažnosti. Jemu totiž náleží pečovat o patřičné provedení částí jemu vlastních podle různých druhů zpěvu a podporovat činnou účast věřících na zpěvu. Proto … chrámové sbory a scholy cantorum ať existují a ať jsou pilně podporovány hlavně při katedrálách a jiných větších kostelích i v seminářích a řeholních studijních domech.“ Úkol scholy tedy nezmizel: vždyť koná ve shromáždění roli vedení a podpory zpěvu a v určitých chvílích liturgie má svoji zvláštní úlohu.

Z dobré souhry všech – celebrujícího kněze a jáhna, akolytů a ministrantů, lektorů, žalmisty, scholy cantorum, hudebníků, kantora, a shromáždění – vyvěrá ono správné duchovní klima, které činí liturgickou příležitost opravdu intenzivní, plodnou a sdílenou. Hudební aspekt liturgických slavení tedy nesmí být ponechán improvizaci ani svévoli jednotlivců, ale musí být svěřen dobře sehranému vedení, které jako významný plod liturgické formace respektuje příslušné normy a kompetence.

9. Naléhavost podpory solidní formace jak pastýřů tak věřících laiků je vnímána i na tomto poli. Sv. Pius X. zvláště naléhal na hudební výchovu kleriků. V tomto smyslu i D ruhý vatikánský koncil připomíná a zdůrazňuje: „V seminářích, noviciátech a učilištích mužských i ženských řeholí a v ostatních katolických ústavech a školách ať se klade důraz na hudební vzdělání a praxi.“ Tato směrnice ještě stále čeká na své plné uskutečnění. Považuji proto za vhodné znovu ji připomenout, aby budoucí pastýři mohli získat patřičnou vnímavost také na tomto poli. V takovém výchovném díle mají zvláštní úlohu školy posvátné hudby; sv. Pius X. nabádal k tomu, aby byly podporovány a rozvíjeny a D ruhý vatikánský koncil doporučuje, aby byly zřízeny všude tam, kde to přichází v úvahu. Konkrétním plodem reformy sv. Pia X. bylo zřízení „Vyšší papežské školy posvátné hudby“ v Římě v roce 1911, osm let po Motu proprio, která se později stala „Papežským institutem posvátné hudby“. Vedle této již téměř stoleté, akademické instituce, která podávala a podává církvi kvalifikovanou službu, bylo zřízeno v místních církvích tolik jiných škol, které zasluhují podporu a rozvoj kvůli lepšímu poznání a provádění dobré liturgické hudby.

10. Protože církev vždycky uznávala a podporovala pokrok v umění, nesmí překvapovat, že kromě gregoriánského zpěvu a polyfonie připouští k liturgickým slavnostem také modernější hudbu, jen když respektuje jak liturgického ducha tak pravé hodnoty umění. Proto je dovoleno církvím různých národů „ony zvláštní formy, které tvoří jistým způsobem specifický charakter jim vlastní hudby“ zhodnocovat ve skladbách určených pro kult. V linii mého svatého předchůdce a v linii, kterou stanovila nedávná konstituce Sacrosanctum concilium, jsem i já chtěl vytyčit prostor pro přínos nové hudby tím, že jsem zmínil vedle inspirovaných melodii gregoriánského chorálu „tolik často velkých autorů, kteří se měřili s liturgickými texty mše svaté“.

11. Minulé století s obnovou, kterou způsobil Druhý vatikánský koncil, zažilo zvláštní rozvoj lidového náboženského zpěvu, o němž Sacrosanctum concilium říká: „Lidový náboženský zpěv je třeba promyšleně podporovat. Jde o to, aby při soukromých a veřejných pobožnostech i přímo při liturgických úkonech mohly … znít hlasy věřících“. Takový zpěv se ukazuje zvláště vhodným k účasti věřících nejen na pobožnostech „podle směrnic a předpisů“, nýbrž i v liturgii samé. Vždyť lidový zpěv tvoří „pouto jednoty a radostný výraz modlícího se společenství, podporuje vyznávání jediné víry a dává velkým liturgickým shromážděním nesrovnatelnou a usebranou slavnostnost“.

12. Co se týká liturgických hudebních skladeb, přijímám za svůj „obecný zákon“, který sv. Pius X. formuloval těmito slovy: „Chrámová skladba je tím posvátnější a liturgičtější, čím více se blíží svým rytmem, svou inspirací a svou lahodou gregoriánské melodii, a tím méně je hodna chrámu, čím více se vzdaluje od tohoto svrchovaného vzoru“. Evidentně nejde o to kopírovat gregoriánský zpěv, jako spíše dosáhnout toho, aby nové skladby byly proniknuty týmž duchem, který podnítil onen zpěv a krok za krokem jej modeloval. Pouze umělec, který má hluboký sensus Ecclesiae, se může snažit vnímat a převádět do melodie pravdu Tajemství, které se slaví v liturgii. V tomto směru jsem napsal v Listu umělcům: „Kolik posvátných skladeb bylo složeno během staletí osobami hluboce proniknutými smyslem pro tajemství! Nesčetní věřící živili svou víru melodiemi, jež vytryskly ze srdcí jiných věřících a staly se součástí liturgie nebo aspoň velmi platnou pomocí jejímu důstojnému průběhu. Víra ve zpěvu zakouší jakoby překypující radost, lásku a důvěryplné čekání na spásonosný Boží zásah“.

Je tedy nutné znovu a hluboce promyslet zásady, které musí být základem přípravy a šíření kvalitního repertoáru. Jen takový hudební výraz, který slouží náležitým způsobem vlastnímu cíli liturgie, jímž je „oslava Boha a posvěcení věřících“, bude možno schválit a připustit.

Vím dobře, že i dnes je dost skladatelů schopných poskytovat v tomto duchu svůj nezbytný přínos a svou kompetentní spolupráci pro růst hudebního bohatství ve službě liturgie, která je prožívána stále intenzivněji. Jim patří má důvěra, spojená s co nejsrdečnějším vybídnutím, aby udělali všechno pro rozšíření repertoáru skladeb, jež by byly odpovídaly vznešenosti slavených tajemství a zároveň by odpovídaly dnešní době a současné vnímavosti.

13. Nakonec bych ještě rád připomněl to, co sv. Pius X. zařídil na úrovni konkrétních opatření, aby napomohl k uskutečnění směrnic vytyčených v Motu proprio. Obrátil se na biskupy a předepisoval, aby zřídili ve svých diecézích „zvláštní komisi ve věcech posvátné hudby opravdu kompetentních osob“. Kde byly tyto papežské směrnice uvedeny do praxe, tam plody nechyběly. V současné době existuje mnoho národních, diecézních a mezidiecézních komisí, jež poskytují svůj cenný přínos přípravě místních repertoárů tím, že se snaží uskutečňovat rozlišování, které bere v úvahu kvalitu textů a melodií. Přeji si, aby v tom biskupové pokračovali a podporovali úsilí těchto komisí tím, že budou v pastoraci podporovat jejich působnost.

Ve světle zkušeností, které uzrály v těchto letech, žádám kongregaci pro posvátný kult a svátostnou kázeň, aby zesílila pozornost, podle svých institucionálních zaměření na oblast posvátné liturgické hudby, aby se lépe zajistilo plnění důležitého úkolu uvést do pořádku posvátnou liturgii a podporovat ji. Ať využije kompetencí různých komisí a specializovaných institucí na tomto poli, jakož i přínosu Papežského institutu posvátné hudby. Je totiž důležité, aby hudební skladby užívané při liturgických slavnostech odpovídaly měřítkům vhodně vyhlášeným sv. Piem X. a moudře rozvíjeným jak Druhým vatikánským koncilem, tak i následujícím učitelským úřadem církve. V tomto směru mám naději, že také biskupské konference provedou pečlivou prověrku textů určených pro liturgický zpěv a budou věnovat zvláštní pozornost hodnocení a šíření melodií, které jsou opravdu vhodné pro posvátné užívání.

14. Stále ještě na praktické úrovni, Motu proprio, jehož sté výročí nadchází, se zabývá také otázkou, jaké hudební nástroje se mají užívat v latinské liturgii. Mezi nimi bez váhání vyzdvihuje píšťalové varhany a stanoví vhodná pravidla pro jejich užívání. Druhý vatikánský koncil plně přejal důraz mého svatého předchůdce a stanovil: „Píšťalové varhany ať jsou v latinské církvi ve velké úctě jako tradiční hudební nástroj. Jejich zvuk dovede dodat církevním obřadům podivuhodný lesk a mocně povznést mysl k Bohu a k nebeským věcem“.

Nicméně musí se brát v úvahu skutečnost, že současné skladby užívají často odlišné hudební formy, které mívají rovněž svou důstojnost. Nakolik jsou pomocí pro modlitbu církve, mohou se ukázat jako cenné obohacení. Je však třeba bdít nad tím, aby užívané nástroje byly vhodné pro posvátné užívání, aby odpovídaly důstojnosti chrámu, aby byly s to podporovat zpěv věřících a aby prospívaly jejich vzdělání.

15. Je mým přáním, aby připomínka stého výročí Motu proprio Tra le sollecitudini, na přímluvu jeho svatého autora spolu s přímluvou svaté Cecílie, patronky posvátné hudby, byla povzbuzením a podnětem všem, kteří se zabývají tímto důležitým aspektem liturgických slavení. Ti, kteří se věnují pěstování posvátné hudby tím, že se věnují s novým nadšením oblasti tak životního významu, budou přispívat ke zrání duchovního života Božího lidu. Věřící ze své strany tím, že vyjadřují harmonickým a slavnostním způsobem svou víru zpěvem, budou zakoušet stále hlouběji její bohatství a budou zaměřovat své úsilí na to, aby transformovali její podněty do každodenního života. Tak se bude moci dosáhnout díky svornému nasazení pastýřů, hudebníků a věřících toho, co konstituce Sacrosanctum Concilium kvalifikuje jako pravý „cíl posvátné hudby“, totiž „oslava Boha a posvěcení věřících“. Kéž je i v tom příkladem a vzorem Panna Maria, která v Magnificat dokázala jedinečným způsobem opěvovat divy, které Bůh činí v lidských dějinách. S tímto přáním uděluji všem s láskou své požehnání.

Dáno v Římě u sv. Petra 22. listopadu, na památku sv. Cecílie, roku 2003, šestadvacátého roku pontifikátu.

Jan Pavel II .

Poznámka redakce Psalteria:

Abychom předešli možným nedorozuměním, uvádím, že tento text je rovněž neoficiální překlad dokumentu, nebyl navíc publikován ani schválen ČBK v tištěné ani v elektronické podobě. Poprvé byl publikován ve Zpravodaji Společnosti pro duchovní hudbu č. 2/2004.

JiKu

Věková struktura signatářů petic liturgických hudebníků

Včera jsem psal o diskusi, která se rozpoutala nad hudbou při papežské mši ve Staré Boleslavi. Zkusil jsem hodit seznamy signatářů do Excelu a analyzovat jejich věk. Seznamy jsou z 29. 10. 2009 kolem osmi hodin ráno. Samozřejmě berou v úvahu pouze online podpisy, pokud existují nějaké podpisy na podpisových arších, nejsou zde započítány.

(O 1 vyšší počet v Dících je dán tím, že jsem manžele Vohnoutovy, kteří se podepsali do jednoho řádku, počítal jako dva signatáře.)

Po rozkliknutí se obrázky zvětší.

Výsledky jsou víceméně očekávané. První petici podepisují lidé všech věkových skupin. Jejich úbytek s rostoucím věkem je velmi plynulý a možná jej můžeme připsat na vrub s věkem klesajícímu používání internetu.

U druhé petice je výrazná převaha lidí do 30 let. Že bychom tu přece jen měli klasický generační konflikt?

Už dlouho jsem sem nedal žádné hudební video, co třeba tohle?

Cyndi Lauper: Girls Just Wanna Have Fun

Trpaslík v kostele, aneb je věcná diskuse o Staré Boleslavi možná?

Jestlipak víte, co dnes hýbe českou katolickou církví? Návštěva papeže? Svým způsobem. Chystané jmenování nového pražského arcibickupa? Ano, také. Ale co hlavně? Hudba! Tedy diskuse o hudbě při papežské mši ve Staré Boleslavi.

Zhruba před rokem vyšel v Psalteriu 3/2008 (PDF 1,43 MB, str. 12) z deníku Washington Post převzaný komentář Hanka Stuevera k hudbě při papežské mši ve Washingtonu, cituji:

O potraty nebo o přípustnost trestu smrti se katolíci se nepřou ani zdaleka tak úporně jako o to, jaká hudba se zpívá nebo nezpívá, má či nemá zpívat při jejich nedělní mši. Bylo tomu tak vždy, minimálně od šedesátých let, kdy řeholnice zkrátily své hábity a začaly brnkat na kytaru dominantní septakordy. Jak říkají někteří katolíci – tím to všechno začalo.

Konečně jsme objevili Ameriku i u nás! Hudba, která byla prováděna při papežské mši svaté ve Staré Boleslavi, vyprovokovala několik mladých chrámových hudebníků ke kroku dosud nevídanému, k sepsání petice:

Otevřený dopis mladých lidí všeho věku o liturgii

Liturgickou hudbou (musica sacra) se koná bohoslužba, a proto by se měla vyznačovat posvátností a krásou formy. Byť je hudba použitá ve St. Boleslavi emočně velmi působivá, pro použití při mši svaté je naprosto nevhodná, neboť není posvátná, a lidem, jimž je vlastní užití různých hudebních stylů jako výrazového prostředku, účinně brání usebranosti a prožití hlubokého mystéria Nejsvětější Oběti. Redukovat duchovní prožitek na pouhý významuprostý emoční zážitek je velmi nebezpečné! Velmi to zavání konzumismem, který papež i během své návštěvy u nás opakovaně kritizoval.

Po chvíli váhání jsem petici podepsal. Nesouhlasím se všemi jejími konkrétními formulacemi, ale takové už petice bývají – podepisují se kvůli zásadnímu souhlasu s jejich obsahem a na detaily se příliš nehledí.

Od té doby přemýšlím, jak ji komentovat. Ani v této chvíli nemám jasný a uzrálý názor (byť již pomalu zraje ) a neodhodlal jsem se dosud k jeho konzistentní a hutné prezentaci. Asi to časem udělám. Dnes vám nabídnu jenom několik předběžných poznámek spíše “reportážního” charakteru.

Výborné komentáře k tématu:

Lukáš Novák: Proměnit slova ve skutek? Snad příště! (link vede na Psalterium 5/2009, PDF 2,01 MB, článek je na str. 16)

P. Ladislav Nosek SJ: Dozvuky staroboleslavské papežské mše

Situace dnes myslím nestojí tak, že kytary nemají mít v kostele žádný prostor – ten si už vydobyly. Problém je v tom, že to, co bylo dlouho tolerovanou výjimkou, se začíná stávat pravidlem a na mnoha místech vzniká napětí z dominance nové liturgické či spíše pseudoliturgické hudby – nazvěme tyto žánry třeba sacrofolkem, sacropopem a sacrorockem (termín sacropop s oblibou používá jeden můj přítel). Velká část věřících (někde většina, někde menšina, ale vždy významné procento) tím mlčky trpí a neodváží se nic říci, neboť cítí, že by to bylo považováno za netolerantní a zpozdilé.

Značné sebevědomí příznivců sacrohitů je cítit i z “antipetice,” která se samozřejmě vzápětí objevila také. Je psána shovívavým tónem lidí, kteří si jsou jisti tím, že jim patří budoucnost:

Tisíceré díky

Je pochopitelné, že si tato hudební produkce našla i odpůrce, zejména mezi milovníky varhanní hudby a tradičního ritu. Nechtěli bychom však, aby vznikl dojem, že lidé, kteří negativně vnímají netradiční hudbu v církevním prostředí tvoří významnou část, či dokonce většinu, současné katolické církve.

…

Vroucně bychom si přáli, aby katolickou církev nerozdělovaly spory o tom, který hudební styl je k oslavě Boha, či k liturgickému doprovodu vhodný, a který nikoli. Křesťané by měli především společně hlásat Kristovu lásku spojenou s porozuměním a hledat cesty jak vyvést civilizovaný svět z mravní krize, kterou nyní prochází. A jsme velmi vděčni, že návštěva Svatého otce vyslala světu právě tento signál. Všem, kteří jakýmkoli způsobem přiložili ruku k dílu, ještě jednou – tisíceré díky.

Formulace textu jsou mnohem smířlivější, než u původní petice, nicméně mezi jejími řádky nepřehlédnutelně prosvítá jistá nabubřelost. Její autoři nepřijímají výzvu k diskusi, nýbrž považují svůj pohled za naprosto samozřejmý a pohled opačný kritizují coby výkřik hrstky podivínů. To však nemůže být pravda už vzhledem k tomu, že mezi signatáři Dopisu varhaníků je mnoho významných osobností české církve (například hudební skladatelé Zdeněk Pololáník a Miloš Bok).

Z článků na podporu Tisícerých díků jsou zajímavé třeba:

Milan Tesař: Dopis mladých o liturgii: Dobrý úmysl nebo “normalizační” pamflet?

P. Josef Ptáček: “Otevřený dopis” aneb církevním dokumentem po hlavě?

Zajímavé je, že v dosti podobném duchu, byť s daleko větším pochopením, reagoval také dosud jediný biskup, který se k Dopisu varhaníků vyjádřil, Mons. František Radkovský z Plzně:

Mons. František Radkovský: Výzva k diskusi

Je ovšem pravda, že nám pro bohoslužbu (jakéhokoliv zaměření a pro mladou generaci zvláště) kvalitní písně chybějí, takže bych tento dopis považoval za výzvu, kterou si sami autoři dali k takové skladatelské aktivitě. Je ovšem třeba vědět, že oblibu a tedy i hojné užívání skladba dosáhne pro svou kvalitu a schopnost oslovit a chytit za srdce melodií i textem. V tomto případě zvláště mladé, které je třeba takovou hudbou zároveň vychovávat nejen duchovně, ale i esteticky. Nařídit se to nedá. Vzpomínám rovněž na autory zpěvů z Taizé, zvláště na J. Berthiera, kteří v tom mohou být vzorem, nebo aspoň podnětem.

Tématika by byla jistě na delší diskusi a snad k ní také dojde. Je velmi nutná, protože se zde zbytečně rozvírá propast živená emocemi a to nám v současné situaci moc nepomůže.

Zdá se, že otec biskup vnímá petici varhaníků v první řadě jako roztržku uvnitř Církve, kterou je nutno zahladit, ovšem současně také uznává nutnost další diskuse. Jsem velmi zvědavý, zda přijde reakce biskupské konference jako celku (ČBK je adresátem Dopisu varhaníků) a zda bude rovněž primárně nebo pouze “žehlit” (nepochybuji o tom, že tento aspekt reflektovat bude), nebo se zaměří též na meritum věci. Podle mého názoru by to bylo velmi vhodné.

Z diskusí, které se k tématu zatím rozvinuly na internetu, je s velkým náskokem nejserióznější a nejhodnotnější polemika pod výše odkazovaným článkem Ladislava Noska na Radiu Vatikán. Velmi nešikovné je pouze technické zpracování diskuse – nelze například zobrazit všechny příspěvky najednou bez jejich zaškrtávání jednoho po druhém. To by rozhodně chtělo napravit!

Z této diskuse musím citovat výstižné přirovnání otce Noska:

Dalo by se to přiblížit i takto: Přijdete v neděli do kostela a uvidíte tam na bočním oltáři sádrového zahradního trpaslíka. Jdete za panem farářem protestovat proti takovému narušování sakrality kostela a nevhodnému ovlivňování věřících. A on Vám řekne: “Ten trpaslík tam zůstane. Není důvod ho dávat pryč. Dřív církev podezíravě koukala na jakékoliv zavádění soch do kostela, a vidíte – nakonec se ujaly. My jsme tomu trpaslíkovi přece dali do rukou kříž a Bibli, čepici jsme neudělali tak sytě červenou, jako bývá na zahradách, je řemeslně skvěle provedený, dobře vyjadřuje radostné pojímání víry, mnoho lidí se tu teď cítí “jako doma” a mají lepší náladu. Jestli se Vám trpaslík nelíbí, můžete se koukat na druhý boční oltář (ten jsme nechali pro vás konzervativce, protože na rozdíl od Vás velkodušně bereme na druhé ohled). Ale nevnucujte nám své preference. Nebo snad máte kromě těch odvolávek na přežité církevní předpisy i nějaké jiné argumenty, proč by tam ten trpaslík neměl být?” Řekněte, pane Palíšku – jaké “nevývratné” logické důkazy o nevhodnosti zahradních trpaslíků v kostele byste vysypal z rukávu? Nepomyslel byste si: Propánakrále, kam jsme se to dostali? Proč tu vůbec někdo chce nějaké konkrétní argumenty!? Ale nevím, třeba jsem zvolil špatný příměr. Třeba by Vám tam ten trpaslík opravdu nevadil.

Byl bych rád, kdyby nezapadl tento aspekt. Tisíceré díky chtějí usmiřovat a sjednocovat. Jenomže to bez obětí, nejspíše na obou stranách, není možné. Vycházejí z předpokladu, že jádrem problému je zbytečná a marnivá podrážděnost některých lidí, která postrádá věcný důvod. Jenomže tak to není. Jádrem problému je sacropop.

Řekněme, že sacropop bude postupně vadit stále menšímu a menšímu počtu lidí, protože si jich stále více na něj bude zvykat, nebo prostě vnitřně rezignují a smíří se s ním jakožto s nezměnitelnou “vyšší mocí.” Je toto řešení, ve které signatáři Tisícerých díků doufají? Se kterým najisto počítají? Není na něm něco špatně?

Sacropop už církev rozdělil – reálně a efektivně. Ano, ta hudba, ne ta petice.

Východisko jeho příznivců je zhruba toto (volně parafrázuji jednoho přítele): My přicházíme s něčím novým. Nic vám nebereme. Očekáváme od vás jen trochu tolerance. Můžete to přece krásně vydržet nebo klidně jít na mši v jinou hodinu nebo někam jinam.

Vím z dlouhodobé zkušenosti, že podobný postoj tomu, kdo ho zastává, prakticky není možné vyvrátit. Vždyť on se přece odvolává jen na tu trochu tolerance! Přirovnání ad absurdum, jako to s tím trpaslíkem, mnozí považují za demagogická, ale jsou často opravdu jedinou cestou, jak objasnit, v čem je problém. Problém je v tom, že tím, že něco přidáváte, také nevyhnutelně něco berete. A někdy berete mnohem více, než jste přidali.

Franta je umělec, který se vyjadřuje pomocí požární sirény. Jednou ji začal nosit do kostela. Hluboce ponořen do modlitby ji na vhodných místech mešního obřadu umělecky pouští. Nechápe, že některým věřícím jeho kreativní obohacení mše vadí. Nic jim přece nebere, jen do společného vlastnictví přispívá svým skromným uměleckým vkladem. Od bratří a sester ve víře očekává jen trochu tolerance. A už vůbec by mu nevadilo, kdyby šli na mši někdy jindy nebo někam jinam.

Tucet častých chyb v kázáních katolických kněží

Tak jak se vám dnes dřímalo při mši, bratři katolíci? Odpusťte tu provokaci -  malý budíček na úvod.

Oslík měl dnes štěstí na vynikající homilii, jak je ostatně v jeho farnosti obvyklé, ale protože chodí do kostela často i ve všední den, a to do mnoha různých katolických kostelů, pokládá se za zkušeného “posluchače kázání.” Mnohým je nadšen, vše je pro něj poučením. Někdy však tiše trpí – hýkat totiž při mši nejde. Pokud vás jeho léty nasbírané stesky zajímají, tady jsou.

Malá vsuvka pro nekatolické čtenáře

Katolická mše svatá se skládá z bohoslužby slova, ke které patří zejména dvě nebo tři čtení z Bible a promluva kněze nebo jáhna, a z bohoslužby oběti, při níž dochází k proměnění způsob chleba a vína na Tělo a Krev Páně a k jejich přijímání věřícími. Důraz je kladen na druhou polovinu mše a i v rámci té první tvoří promluva jen jednu část, což vede k určitému upozadění jejího významu ve vědomí věřících. To je podstatný rozdíl oproti protestantským bohoslužbám (zažil jsem jich před lety řadu), jejichž ústředním bodem je právě kázání pastora.

Promluva věnovaná sdělování pravd víry a založená na výkladu Božího slova se nazývá homilie. Je předepsána o nedělích a svátcích. Ve všední dny může kněz přednést kázání coby malou přednášku na jakékoliv téma.

Sv. Jan Zlatoústý (zdroj www.antiochian.org)

1. Nepřiměřená délka promluvy

Snad každý jsme to zažili – je pátek večer, kdepak svátek, a kněz nadšeně, leč neuvěřitelně nezáživně, povídá dvacet minut, třicet, čtyřicet… utrpení nemá konce. Mše je skutečnou obětí, ale ne tak, jak to Církev zamýšlí. Opačnou krajností je tříminutová homilie na Svátek Božího Těla.

Podle laického oslího odhadu by kázání ve všední den mělo trvat pět až deset minut, v neděli a o svátcích deset až dvacet. Při vyjímečných příležitostech, jako jsou poutě, misie, novény nebo specifické katechese, je přiměřených třicet minut nebo i více – ale to by měli být věřící předem varováni.

2. Druhé kázání na konci mše

Někteří kněží mají zvyk korunovat mši po ohláškách před závěrečným požehnáním malou spatra pronesenou poznámkou ke svému oblíbenému předmětu. Malá poznámka je někdy delší než homilie. Běžně se stává, že je to den za dnem variace na totéž téma – což může být cokoliv, od úklidu v kostele až po politiku, vyjímečně i něco náboženského.

Jistěže existují horší věci! Namátkou mě napadá třeba mor, cholera, povodeň…

3. Podceňování posluchačů

Bývaly časy, kdy byl kněz jediným vzdělancem na vesnici. Povšimněte si prosím minulého času v předchozí větě. Dnes jsme my laici v duchovních věcech vzdělaní velice, přičemž ovšem naše vědomosti jsou typicky eklektické, chaotické, a často prostě chybné. Jedna věc nám problémy rozhodně nedělá a to jsou cizí slova. Nerozumíme jim, ale milujeme je.

A co už musím napsat bez ironie: Typický moderní katolický laik je expertem v nějakém oboru a rád by věci víry poznal stejně kvalitně, jako know how své specializace. Pokud se s ním mluví jako s dítětem, nejen že to uráží jeho nelegitimní postmoderní pýchu, ono to také skutečně nedokáže naplnit jeho oprávněné potřeby, rozumovou kapacitu, legitimní touhu po kvalitním náboženském vzdělání. Kněz by neměl své kázání přizpůsobovat nejprostšímu z posluchačů, ale spíše se snažit říci něco pro každého, od dětí po osoby s IQ 140, tisíci přečtených knih a třemi doktoráty. Nemylme se, v plném kostele vždycky někdo takový je. Že to je těžké? Ale ovšem! No a?

Dělejte z lidí děti a stanou se jimi.

4. Rozbředlost a nízká kvalita

Nedávno zesnulý otec Richard John Neuhaus, kanadský katolický kněz a bývalý protestantský pastor, napsal, že jej v luteránském semináři učili, že minuta kázání vyžaduje hodinu přípravy. Jistě, je třeba mít na mysli centrální roli kázání v protestantských bohoslužbách. S tím se pojí další dva podstatné faktory: Protestanté mají bohoslužby obvykle jen v neděli, katolíci denně. A dále, kazatelé v řadě evangelických církví jsou voleni staršími laiky svého sboru a je pro ně existenčně důležité dělat svým kázáním dobrý dojem – musí působit profesionálně. Ale přesto – Katolická církev věří, že je nejdokonalejším uskutečněním Kristovy církve. Znamená to, že její představitelé na rozdíl od představitelů méně dokonalých církevních společenství mohou brát své promluvy na lehkou váhu?

Ne, a dosvědčuje to velkolepá tradice katolické homiletiky. Přestože nejsem příznivcem tříminutových kázání, jsou nepochybně desetkrát lepší tři dokonale připravené minuty, než půlhodina plkání, tak obvyklá. Ve všední den navíc není kázání povinné, kněz je může vynechat. Kolikrát jsem si přál, aby to udělal!

Soudkyně, chirurg, operní pěvkyně, zedník i selka v kostelních lavicích si zaslouží profesionální výkon kněze, ve všech ohledech, kázání nevyjímaje.

5. Homilie nestaví na Písmu

Podle kánonu 767 Kodexu kanonického práva má být homilie výkladem pravd víry a pravidel křesťanského života na základě posvátného textu. Homilie je povinnou součástí slavné mše svaté, která se slouží o nedělích a hlavních svátcích. Následuje po třech čteních z Písma a kazatel má stavět na přečteném.

Není to v žádném případě malichernost. Právě zakotvení v Božím slově je nejlepší zárukou pravdy, brání upadnutí do plytkosti a koneckonců je pro kazatele také nejlepší inspirací, která je, mimochodem, hned po ruce. Neznamená to, že homilie má být v úzkém smyslu slova exegezí, tedy výkladem Písma. Ale musí se k němu alespoň volně vztahovat. Výše uvedený citát z Kodexu vystihuje její cíl asi nejlépe.

6. Psychologizace výsostně duchovních skutečností

Je rozhodně správné, aby duchovní občas zabíhal do psychologických témat, protože duchovní musí mluvit o vnitřním životě a život duše s psychologií úzce souvisí. Dokonce si dovolím říci, že bez základních psychologických znalostí (stačí je pojmout intuitivně, nereflektovaně) nelze duchovně žít.

Ale víte co? Měl by tak činit výslovně. Měl by rozlišovat, co je teologie a co je psychologie. Před mnoha lety se rozmohl určitý druh redukcionismu – redukce teologie na psychologii. V posledních desetiletích cítíme také opačný vítr, návrat k pravé spiritualitě, ale zůstává spousta koutů, do kterých dosud nezavanul.

Příkladem biblického slovesného útvaru, který svádí k čistě psychologickému výkladu, jsou Ježíšova podobenství. Slyšel jsem a četl stovky takových výkladů a musím přiznat, že mnohé byly vynikající. Nemálo nevěřících z nich jistě hodně načerpalo. Problém těchto výkladů je v tom, že postrádají jakoukoliv referenci vůči víře a nadpřirozené rovině Ježíšova jednání a učení. Přitom je naprosto jasné, že právě o nadpřirozenou rovinu v nich jde Kristu především. Kazatel, který ji opomíjí, pomíjí samo podstatné jádro Kristova poselství a zůstává u jeho svrchních slupek. I ty jsou výživné, neboť jsou od Boha, ale skutečné bohatství je ukryto v jádře samém. Psychologizující kazatel patří k těm, kdo slyší, ale nechápou (srov. Mt 13, 13).

7. Zabíhání do přírodních věd

Upřímně, ve městě se stane asi jen málokdy, aby v lavicích neseděl někdo, kdo je v přírodních vědách lepší, než sloužící kněz. Povědomí o přírodních vědách je dnes obecně dosti vysoké a je téměř nemožné, aby v této věci farář většinu farníků něco naučil, a to i když jsou pozitivní vědy jeho koníčkem. Naopak je dosti běžné, že se dopustí faux pas tím, že cituje nějakou třicet let starou vědeckou teorii, dávno vyvrácenou. Anebo tak činí způsobem, který prokazuje chybné pochopení či nelegitimní uchopení tématu.

Doba dvacátých až osmdesátých let minulého století, kdy se tolik křesťanů, stydících se za svou zdánlivou zaostalost, snažilo ostošest smiřovat vědu s vírou a naopak, je passé. Dnes to už nikoho netrápí. Aspoň ne ty, co viděli… no třeba film Matrix. Lidé, které to trápí, mají holt voltairovskou mentalitu, ale na ty rozhodně nezapůsobí rádobyvědecké kázání. Tudy cesta nevede. Osvícenství ohromené zdánlivě exaktní vědou je minulost.

8. Politika horem dolem

Evropská unie je ráj na zemi! Evropská unie je říše Antikrista! Běžte s tím do háje. Dvacet pět hodin denně slyším o politice – v kostele fakt nemusím. Tam chci slyšet o důležitých věcech.

Církev je ve svých oficiálních vyjádřeních k politickým tématům nesmírně střízlivá. Pokud jde o politické ideologie, odsoudila komunismus, nacismus a zednářství. A to je v podstatě všechno. Existují některá konkrétní politická témata, která jsou vnitřně zlá a Církev to jasně deklarovala. Patří k nim potraty, euthanasie, redefinice manželství, protináboženská indoktrinace školství, pronásledování pro víru a pár dalších. Jedná se snad o několik málo desítek konkrétních věcí, což je jen nepatrný zlomek z celého počtu politických témat.

Pozemské záležitosti jsou kosmicky složité. Dohlédnout vzdálené důsledky dílčích politických rozhodnutí typu výše daně, ekologických norem, spolupráce mezi státy nebo třeba dopravních předpisů je nesmírně obtížné a nikdo nemá záruku neomylnosti. Bůh své přání, aby si tyto věci řešili lidé po svém, vyjádřil tím, že svěřil Adamovi a Evě rozvoj a ochranu Edenu. Nezapomeňme, že to udělal ještě před pádem lidí! Je to prostor lidské svobody a lidské práce. Církev poskytuje základní normy, ale nechce vést lidstvo za ručičku. Tady je císařovo, nebo lépe, tady je Adamovo. A nejlépe: Tady je Kristovo. Ale to neznamená, že farář bude říkat pekaři, kolik má dát do těsta kvasnic. Znamená to, že ho naučí, jak být dobrým křesťanem a jak uplatňovat křesťanskou nauku v každodenním životě a práci.

S konkrétní přesně definovanou politikou je do značné míry spojen islám a některé proudy protestantismu, ale katolicismus ne. Ten je slučitelný se všemi politickými postoji, které Církev neprohlásila za vnitřně zlé. Američtí evangelíci si vybírají kostely podle své politické orientace – Bůh mě ochraňuj před podobným jednáním!

Politická kázání jsou zhusta spiritualizací obyčejné politické vášně.

9. Lamentace nad poměry

Je to tak laciné. Jako bloger to dobře znám. Kritizovat, odsoudit, šokovat! To zaujme, to je příkaz doby! Ostatně, právě jeden z takových článků čtete.

Konstruktivní kritika má smysl, pokud je skutečnou zpětnou vazbou. Trochu doufám, že si tento textík přečte pár kněží, jáhnů či seminaristů a snad jim to něco dá, přestože jistě nebudou souhlasit se vším (což je v pořádku, je to jen názor). Ale snad by si kazatel, který rád kritizuje, mohl dělat čárky v kalendáři. Když jeden týden kritizoval, druhý nechť se tomu stůj co stůj vyhne! Jsem poslední, kdo by odmítal kritiku z kazatelny – ať už adresovanou mně nebo jiným – ale musí mít svoji míru a nepřetéci. Nedopusťte, milí duchovní správci, aby lidé upadli do malomyslnosti. Jak velké pokušení a smrtelné nebezpečí to pro katolíky je!

10. Mlčení o nepohodlných tématech

Dostávám se k nejdůležitějším bodům, týkajícím se obsahu kázání. V předchozím bodě jsem hovořil o přehnané kritice (zejména co do kvantity), tento bod se týká – mimo jiné – její absence. Mnoho kněží si nedovolí vyslovit nic, co by mohlo někoho popudit či znervóznit. Ale to je často nutné. Mělo by se rozhodně mnohem více mluvit o ctnostech, než o neřestech, lidé však musí vědět, co je hřích, proto se někdy musí – stručně, informativně, bez zbytečného rozmazávání – mluvit i o něm.

Asi nejvíce zanedbaná je dnes oblast svaté čistoty a morálky manželského a pohlavního života. Jistěže to není snadné, ale kazatelé prostě musí najít cestu, jak přiměřenými slovy, v nedvojznačných náznacích, aniž by pohoršili v kostele přítomné děti, o těchto věcech hovořit. Vím, že to jde, vícekrát jsem se s tím setkal. Ale příliš zřídka.

Zejména musí kazatel – na prvním místě farář, o biskupovi nemluvě – upevňovat věřící v těch bodech, kde je jejich víra vystavena největším útokům. To jsou dnes téměř všechny základní pravdy víry a morálky… a snad proto právě o nich kněží káží nejméně často. Dnes skoro platí, že čím je nějaká věroučná či morální pravda méně důležitá a méně zpochybňovaná, tím častěji se s ní setkáte v kázáních a homiliích. Někdy je to dokonce explicitně oportunistické – farář třeba potřebuje městskou dotaci na opravu kostela a tak se klaní před neslavně proslulým starostou.

Já vím, lamentuji. Ale ten stav opravdu není únosný a musí se změnit.

11. Zastřená propagace herezí

Typický kněz je nadprůměrně inteligentní člověk. I kdyby nebyl, chápal by dobře, že pokud ztratil víru, nesmí to výslovně říci, neboť by měl problém. (Ne nutně. Přečtěte si o anglikánské kněžce, která konvertovala na islám a chtěla pokračovat ve službě anglikánské duchovní.)

Jak říci něco tak, aby všichni věděli, co chci říci, a přitom jsem to nevyslovil. Existuje takové cvičení v kněžských seminářích? Ne? Vážně ne? Tak jak je možné, že v té disciplíně tolik kněží exceluje?

Sledujete kázání slovo za slovem a kazatel ani jednou nevysloví, že Maria není panna, že Kristus nevstal, že Bůh neexistuje… Přesto právě takové poselství kázání předává a to velmi, velmi, velmi hlasitě. Nemůžete to říci nahlas, tvářil by se nechápavě. No jo, nevyslovil to, fakt ne. Přesto to řekl, ba vykřičel.

Výborné video k tomuto bodu.

12. Rezignace a ztráta radosti z víry

Každý den zůstávali svorně v chrámu, po domech lámali chléb a jedli pokrm v radosti a s upřímností srdce, chválili Boha a těšili se všeobecmé oblibě. A Pán rozmnožoval den co den počet povolaných ke spáse a Církvi.

Skutky, 2, 46n

Pojďte ke mně, všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem, a naleznete pro své duše odpočinek. Vždyť mé jho netlačí a břemeno netíží.

Matouš 11, 28nn

První a největší úkol kněze je povzbuzovat a utěšovat.

Alespoň tak to vidí jeden ubohý Oslík. Je zde snad někdo, kdo si myslí, že to dnes není potřeba?

———————-

Přečtěte si též: Desatero častých nedostatků moderních kostelů

Zelený čtvrtek

Dnešního dne před necelými dvěma tisíci lety Pán Ježíš ustanovil Eucharistii.

Giotto di Bondone (1267 - 1337), Poslední večeře

 

Johann Sebastian Bach, Matoušovy pašije (BWV 244), části 8-11 (alternativní čísl. 12-17), pojednávající o poslední večeři Páně. Koopman – Amsterdam Baroque Orchestra a sólisté:

 

Text:

8. Aria S Flauto traverso I/II, Violino I/II, Viola, Continuo		Blute nur, du liebes Herz! Ach! ein Kind, das du erzogen, Das an deiner Brust gesogen, Droht den Pfleger zu ermorden, Denn es ist zur Schlange worden.
9a. Recitativo T Continuo		Evangelist Aber am ersten Tage der süßen Brot traten die Jünger zu Jesu und sprachen zu ihm:
9b. Coro Flauto traverso I/II, Oboe I/II, Violino I/II, Viola, Continuo		Wo willst du, dass wir dir bereiten, das Osterlamm zu essen?
9c. Recitativo T B Violino I/II, Viola, Continuo		Evangelist (T), Jesus (B) Evangelist Er sprach: Jesus Gehet hin in die Stadt zu einem und sprecht zu ihm: Der Meister lasst dir sagen: Meine Zeit ist hier, ich will bei dir die Ostern halten mit meinen Jüngern. Evangelist Und die Jünger täten, wie ihnen Jesus befohlen hatte, und bereiteten das Osterlamm. Und am Abend satzte er sich zu Tische mit den Zwölfen. Und da sie aßen, sprach er: Jesus Wahrlich, ich sage euch: Einer unter euch wird mich verraten.
9d. Recitativo T Continuo		Evangelist Und sie wurden sehr betrübt und huben an, ein jeglicher unter ihnen, und sagten zu ihm:
9e. Coro Violino I/II, Viola, Continuo		Herr, bin ich’s?
10. Choral Oboe I/II e Violino I col Soprano, Violino II coll’Alto, Viola col Tenore, Continuo		Ich bin’s, ich sollte büßen, An Händen und an Füßen Gebunden in der Höll. Die Geißeln und die Banden Und was du ausgestanden, Das hat verdienet meine Seel.
11. Recitativo T B.I B.II Violino I/II, Viola, Continuo		Evangelist (T), Jesus (B.I), Judas (B.II) Evangelist Er antwortete und sprach: Jesus Der mit der Hand mit mir in die Schüssel tauchet, der wird mich verraten. Des Menschen Sohn gehet zwar dahin, wie von ihm geschrieben stehet; doch wehe dem Menschen, durch welchen des Menschen Sohn verraten wird! Es wäre ihm besser, dass derselbige Mensch noch nie geboren wäre. Evangelist Da antwortete Judas, der ihn verriet, und sprach: Judas Bin ich’s, Rabbi? Evangelist Er sprach zu ihm: Jesus Du sagest’s. Evangelist Da sie aber aßen, nahm Jesus das Brot, dankete und brach’s und gab’s den Jüngern und sprach: Jesus Nehmet, esset, das ist mein Leib. Evangelist Und er nahm den Kelch und dankte, gab ihnen den und sprach: Jesus Trinket alle daraus; das ist mein Blut des neuen Testaments, welches vergossen wird für viele zur Vergebung der Sünden. Ich sage euch: Ich werde von nun an ‘nicht mehr von diesem Gewächs des Weinstocks trinken bis an den Tag, da ich’s neu trinken werde mit euch in meines Vaters Reich.

 

Slavnost Zvěstování Páně

Zítra, 25. března, bude církev slavit slavnost Zvěstování Páně.

Zvěstování Páně, Fra Angelico

Evangelium podle Lukáše, 1. kapitola, verše 26–38:

Anděl Gabriel byl poslán od Boha do galilejského města, které se jmenuje Nazaret, k panně zasnoubené s mužem jménem Josef z Davidova rodu a ta panna se jmenovala Maria.

Anděl k ní vešel a řekl: „Buď zdráva, milostiplná! Pán s tebou!“ Když to slyšela, ulekla se a uvažovala, co má ten pozdrav znamenat. Anděl jí řekl: „Neboj se, Maria, neboť jsi nalezla milost u Boha. Počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš. Bude veliký a bude nazván Synem Nejvyššího. Pán Bůh mu dá trůn jeho předka Davida, bude kralovat nad Jakubovým rodem navěky a jeho království nebude mít konce.“

Maria řekla andělovi: „Jak se to stane? Vždyť muže nepoznávám.“ Anděl jí odpověděl: „Duch svatý sestoupí na tebe a moc Nejvyššího tě zastíní. Proto také dítě bude nazváno svaté, Syn Boží. I tvoje příbuzná Alžběta počala ve svém stáří syna a je už v šestém měsíci, ačkoli byla považována za neplodnou. Vždyť u Boha není nic nemožného.“

Maria řekla: „Jsem služebnice Páně: ať se mi stane podle tvého slova.“ A anděl od ní odešel.

Marii, Matce Boží, zpívají mniši z opatství Notre Dame de Fontgombault:

Kliknutím na ikonky vpravo dole můžete zapnout vyšší kvalitu záznamu (HQ) nebo roztáhnout video na celou obrazovku.

Anglická koleda Tomorrow Shall Be My Dancing Day

Ještě máme před sebou týden Vánoční doby. (Málokdo mimo katolíky to ví, ale Vánoce na Štědrý den končí jen v obchodech – pro věřící teprve začínají. Trvají do svátku Křtu Páně v neděli následující po 6. 1.)

Poslechněte si pro nás trochu exotickou kolegu, anglickou lidovou Tomorrow Shall Be My Dancing Day. Na toto pěkné provedení jsem narazil na blogu First things. Dnes je svátek Nejsvětějšího jména Ježíšova, ke kterému se myslím výborně hodí, i když v textu jméno Ježíš nezazní.

Chlapecký sbor King’s College Choir zpívá adaptaci Johna Gardnera:

Tady najdete noty a také kompletní text, který podává celý příběh Ježíše Krista, Božího Syna:

1. Tomorrow shall be my dancing day;
I would my true love did so chance
To see the legend of my play,
To call my true love to my dance;

Chorus
Sing, oh! my love, oh! my love, my love, my love,
This have I done for my true love

2. Then was I born of a virgin pure,
Of her I took fleshly substance
Thus was I knit to man’s nature
To call my true love to my dance. Chorus

3. In a manger laid, and wrapped I was
So very poor, this was my chance
Betwixt an ox and a silly poor ass
To call my true love to my dance. Chorus

4. Then afterwards baptized I was;
The Holy Ghost on me did glance,
My Father’s voice heard from above,
To call my true love to my dance. Chorus

5. Into the desert I was led,
Where I fasted without substance;
The Devil bade me make stones my bread,
To have me break my true love’s dance. Chorus

6. The Jews on me they made great suit,
And with me made great variance,
Because they loved darkness rather than light,
To call my true love to my dance. Chorus

7. For thirty pence Judas me sold,
His covetousness for to advance:
Mark whom I kiss, the same do hold!
The same is he shall lead the dance. Chorus

8. Before Pilate the Jews me brought,
Where Barabbas had deliverance;
They scourged me and set me at nought,
Judged me to die to lead the dance. Chorus

9. Then on the cross hanged I was,
Where a spear my heart did glance;
There issued forth both water and blood,
To call my true love to my dance. Chorus

10. Then down to hell I took my way
For my true love’s deliverance,
And rose again on the third day,
Up to my true love and the dance. Chorus

11. Then up to heaven I did ascend,
Where now I dwell in sure substance
On the right hand of God, that man
May come unto the general dance. Chorus

Anglický biskup: “K mladým lidem nemůžete mluvit o spáse”

Amy Welborn si všimla následujícího místa z rozhovoru, který poskytl katolický biskup Arundelu a Brightonu, Mons. Kieran Conroy,  novinám Catholic Herald.

Byla navržena mše pro mladé, s liturgií upravenou tak, aby přitahovala mládež. Na její webové stránce je biskupův znak. Návrhy zde uvedené zahrnují šíření tipů na úsporné zářivky, rozdávání čokolád fair-trade a seznam věcí ke zpytování svědomí v rámci kajícného ritu, jako je ponechávání vody ve varné konvici.

Myslí si biskup, že něco z těchto liturgických návrhů je trochu hloupé?

“Dobře, mohlo by být. Ale to jsou mladí. V hlavách mladých lidí nerozsvítíte žárovky, ne během jedné akce. Ale zdálo se, že něco z toho bude pro mladé lidi vhodné.” Nechávání vody ve varné konvici? “Pro mladé lidi to je téma - šetření energií.”

Neměla by být církev radikálnější? Mluvit o vážných otázkách – pokání, spása?

“K mladým lidem nemůžete mluvit o spáse. Co je spása? Co znamená spása? Moje věčná duše? K mladým můžete mluvit jen jazykem mladých, vážně. A když s nimi budete mluvit o spáse, to první, jak si to vyloží, bude záchrana planety. Vy mluvíte o spáse a oni řeknou: ‘A co záchrana planety?’”

Amy Welborn pak jako kontrast uvádí slova papeže Benedikta XVI. z jedné jeho promluvy k mladým – plné konkrétních a náročných formulací o osobní spáse.

Mne ještě spíše napadla dvě místa z Písma:

Pilát mu řekl: “Co je to pravda?” (Jan 18, 38)

“Nechte děti přicházet ke mně a nebraňte jim, neboť takovým patří Boží království.” (Lk 18, 16)

Bude pozdravení pokoje před přinášením obětních darů?

Nedávno přidal Svatý otec do liturgie římského ritu nové varianty zakončení mše svaté.  A podle dnešní zprávy na Radiu Vatikán uvažuje Svatý otec o další změně. Hovořil o tom kardinál Francis Arinze, prefekt Kongregace pro bohoslužbu a svátosti v rozhovoru pro L’Osservatore Romano.

I tato změna byla navržena biskupským synodem o  Eucharistii. Papež zatím požádal všechny světové biskupy o jejich názor.

Pozdravení pokoje by se mělo přesunout před přinášení obětních darů. Stejně jako je tomu dnes v ambroziánském ritu, který se používá v Milánské diecézi.

Důvody:

• Nová úprava vychází vstříc Kristovým slovům o potřebě smíření se s bratrem před přinesením darů k oltáři (srov. Mt 5, 23).
• Umožní lepší soustředění věřících, jejich ztišení a adoraci ve chvíli těsně před svatým přijímáním, kde je pozdravení pokoje dnes.

Nové formule zakončení mše svaté

V roce 2005 se konal biskupský synod o Eucharistii. Jedním z jeho doporučení bylo vytvořit alternativní zakončení mše svaté. Přišlo celkem 72 návrhů a z nich Svatý otec vybral tři.

A minulý týden se objevily v novém vydání římského misálu, jak informoval kardinál Francis Arinze a Radio Vatikán.

Dnešní formule zní Ite, missa est, česky “Jděte, jste propuštěni” nebo snad ”Jděte, jste vysláni.”  (V diskusi pod článkem můžete navrhnout lepší doslovný překlad.) V českém misále je to přeloženo volněji jako “Jděte ve jménu Páně.”

Nové fomule jsou:

• Ite ad evangelium Domini nuntiandum, “Jděte hlásat Pánovo evangelium”
• Ite in pace, glorificando vita vestra Dominum, “Jděte v pokoji a svým životem chvalte Pána”
• Ite in pace, alleluia, alleluia, “Jděte v pokoji, aleluja, aleluja”

Nevím zatím, zda je poslední varianta určena jen pro dobu velikonoční a nelze ji zkrátit, nebo je možné použít i “Ite in pace” bez “alleluia” v ostatních liturgických obdobích.

Komentář

Je to mimo jiné zajímavý příspěvek do probíhající diskuse o tom, jak smýšlí současný papež o liturgické reformě. Někteří se domnívají, že je v hloubi srdce přece jen – alespoň trochu –  tradicionalistou a snaží se postupnými kroky obnovit praxi církve v podobě, jakou měla v určitém bodě v minulosti,

Podle mého názoru tomu tak není a tato poslední úprava to opět potvrzuje. Svatý otec se snaží překlenout diskontinuitu, která vznikla v letech po Druhém vatikánském koncilu, uzdravit dosud ne zcela zahojené rány a zabránit určitým výstřelkům, případně snahám o banalizaci liturgického dědictví. Určitě ale nemá v úmyslu restauraci nějakého stavu, který již pominul. Jde mu o zastavení nekulturního úprku vpřed a o nové organické propojení starého s novým.

Nový anglický překlad mešních textů

Radio Vatikán nedávno uvedlo, že Vatikán schválil nový překlad textu mše svaté (to je nejdůležitější z obřadů, které se slaví v katolických kostelích, zejména každou neděli) z originální latiny do angličtiny:

Kongregace pro liturgii a svátosti ve Vatikánu schválila změny v misále používaného ve Spojených Státech. Podle Osservatore romano se jedná pouze o malé a nepodstatné změny, které by měly být věřícími jednoduše akceptovány. Prezident Kongregace pro liturgii a svátosti biskupské konference v USA, biskup Arthur Joseph Serratelli, dodal, že se jde pouze o jakési „vybroušení jazyka“, tedy o srozumitelnější teologickou mluvu. „Odpovědi věřících byly pozměněny jen velmi málo a myslím, že již napoprvé či napodruhé si jen ztěží uvědomí nějaký rozdíl.“ Schválené změny se týkají překladu obřadů pokání, Gloria, Kréda, eucharistických modliteb a aklamací, modlitby Otče Náš a dalších modliteb a odpovědí používaných denně v průběhu liturgie. Schválené změny budou aplikovány až za dva roky, po odsouhlasení změn liturgické hudby a katecheze.

Podle Catholic World News vyjádřila Kongregace nad dosažením tohoto bodu “nemalé uspokojení”. Není divu, anglický překlad textů mše svaté používaný v USA patří k nejdůležitějším a zároveň k nejhorším na světě.

Na blogu First things uvedla Amanda Shaw několik podrobností:

Mea maxima culpa

Ještě více najdeme na blogu Taylora Marshalla, který býval episkopálním (anglikánským) knězem a dnes je katolickým laikem:

New Translation of Holy Mass in English

Podívejme se na některé změny anglického překladu, které jsou zmiňovány v obou blozích (nejsou to zdaleka všechny, ale snad ty nejdůležitější). Mé komentáře jsou modré. Žel nemám po ruce anglický misál, tj. někde neuvedu, jak to je dnes.

• Začátek Nicejsko-Cařihradského kréda (to je vyznání víry, které shrnuje katolickou nauku a recituje se pouze na tzv. “slavných” mších v neděli a nemusí zaznít na mši ve všední den) se mění z “We believe”, “Věříme” na “I believe”, “Věřím”.
  • Zde je v české verzi správně: “Věřím…”

 

• Kdykoliv kněz říká “The Lord be with you”, tedy ”Pán s vámi”, lid v nové verzi odpovídá “And with your spirit”, tedy ”I s duchem tvým”. Ve staré odpovídal “And also with you”, “A také s tebou”.
  • “S duchem tvým” je doslovný překlad z latiny. Česká verze se velmi podobá té původní anglické, říkáme “I s tebou.”

 

• Když se v první formě kajícího ritu lidé vyznávají ze svých hříchů, říkají v novém překladu “I have greatly sinned … through my fault, through my fault, through most grievous fault”, tedy “Velmi jsem zhřešil… svojí vinou, svojí vinou, svojí nejtěžší vinou.” Dosud říkali “I have sinned through my own fault”, “Zhřešil jsem vlastní vinou.”
  • V latinském originálu se říká “mea culpa, mea culpa, mea maxima culpa”, tedy “má vina, má vina, má největší vina”. Naprostá většina národních překladů toto trojí opakování zachovala, včetně např. slovenské verze, zatímco anglický překlad zkrátil text radikálně – opakování zcela vynechal – a ten český stojí někde mezi – říkáme “je to má vina, má veliká vina”. Tato nepřesnost mě na české verzi mrzí nejvíce – při každé mši si to uvědomím. Věřící se při vyslovování těchto slov symbolicky bijí pěstí do prsou a je zřejmé, že trojí úder do prsou hraje při mši významnou psychologickou roli. Zatímco se však většina světových katolíků tluče do prsou třikrát, Čechům to stačí dvakrát a Američanům jen jednou. Asi méně hřešíme.

 

• Odpověď na knězova slova “Ecce Agnus Dei”, “Hle, Beránek Boží” je nově “Lord, I am not worthy that you should enter under my roof, but only say the word and my soul shall be healed.“, tedy “Pane, nejsem hoden, abys vešel pod moji střechu, ale řekni jen slovo a má duše bude uzdravena.”
  • Opět, nový překlad je přesný převod z latiny, která je opět přesným překladem řeckého textu v Evangeliu. Obdobně je to ve slovenštině. Nemám po ruce starý anglický text, ale několikrát jsem na anglické mši byl a matně si vzpomínám, že říkají přibližně ”Pane, nejsem hoden, abys ke mně přišel, ale řekni jen slovo a budu uzdraven.” Česky říkáme “Pane, nejsem hoden, abys ke mně přišel, ale řekni jen slovo a má duše bude uzdravena.” Jsme tedy blíže originálu, než Američani, ale proč vynecháváme biblická slova římského setníka ”pod moji střechu”, se mi těžko chápe. Oprava 27. 8. 2008: Česky říkáme “nezasloužím si”, ne “nejsem hoden”, jak jsem omylem napsal. A to proto, aby se nemuselo přechylovat.

 

• Kdekoliv se v novém překladu mluví o Církvi, používá se ženský rod “she”, “her”, tedy “ona”, “jí” apod. Dosud se pro Církev používal rod střední - ”it”, “to”.
  • Tento problém naštěstí v češtině nastat nemůže. (Doplnění 24. 8. 2008: V angličtině se slovo church používá pro kostel a pro církev. Kostel je vždy středního rodu, ale církev může být rodu středního nebo ženského. První varianta je všední a používá se pro církev jakožto instituci. Ženský rod označuje církev jako personalizovanou skutečnost, která má duši – je to varianta poetická a mystická.)

 

• V nejdůležitější části mše, při proměňování, říká kněz o Kristově krvi, že je ”poured out for you and for many”, tedy “vylita za vás a za mnohé”. Dosud bylo “za vás a za všechny”.
  • Nová verze je přesný překlad latinského “qui pro vobis et pro multis effundetur”. V češtině máme “za všechny” stejně jako v angličtině a v mnoha národních verzích, byť ne ve všech. Z čistě jazykového hlediska je to nepochybně špatně, nicméně teologicky jsou patrně obě verze víceméně zaměnitelné a znamenají “za všechny”, ovšem s odlišnými důrazy. Osobně tuto chybu nepovažuji za mimořádně závažnou, nicméně chyba to je – nebyl důvod provádět “kreativní překlad” a pomocí překladu posouvat bezprostřední význam textu.

 

To jako ukázka zcela stačí.

Je zřejmé, že nová verze anglického misálu věrněji odpovídá latinskému originálu. Není divu - je odpovědí na římskou směrnici Liturgiam authenticam, která vyšla roku 2001 (a byla tedy schválena ještě Janem Pavlem II.) a požaduje zpřesnění a tudíž také vzájemné přiblížení národních verzí mše.

Nabízí se tedy otázka: Bude také nový český překlad mešních textů?

Povídá se, že ano. Údajně na něm pracuje komise překladatelů pod vedením otce ThDr. Benedikta Mohelníka OP, provinciála českých dominikánů. 

Vidím to jako obecně velmi dobrý krok a na opravený překlad se těším.

Údajně byl ale zvolen jiný přístup, než v Americe – nedělají se drobné změny ve stávajícím překladu, ale vytváří se překlad zcela nový.

Pokud tomu tak je, lze se obávat nemalých problémů při zavádění nového překladu, které by teoreticky mohly jeho zavedení velice zpomalit nebo i zablokovat. Všichni věřící i kněží se totiž budou muset přeučit všechny texty – a stěží může nevzniknout určitý chaos, v hlavách i v kostelích.

Jak často dodávám: Rád bych se mýlil.

Ale je zde ještě jedna stránka věci. Současný text české liturgie je na řadě míst nepřesný, avšak je jazykově kvalitní a hezký, místy krásný. Určitě je možné udělat nový překlad tak, aby byl esteticky na nejméně stejné úrovni a přitom přesnější. Ale bude to těžké a nemusí se to podařit.

Bylo by smutné, kdyby byl nový překlad přesnější, ovšem na úkor slovesné krásy.

Pokud mám špatné informace, opravte mě prosím v diskusi pod článkem.

Následující film zachycuje starobylou, tzv. ”tridentskou”, liturgii z velikonoční neděle. Tato varianta římského ritu se dnes nazývá “mimořádná forma” a je stále sloužena v některých katolických kostelích a dokonce se pomalu dostává opět do módy. Je ovšem stále vzácná a potkáte ji zřídka. I já – člověk, který od své konverze poznal pouze novou, tedy “řádnou” formu římského ritu a je s ní zcela spokojen – se u tohoto videa stěží ubráním pocitu dojetí a povznesení. Tato varianta mše, někdy hanlivě nazývaná “předkoncilní”, je nepochybně krásná a vznešená.

Necelou hodinu trvající film je procházka mší svatou s anglickým komentářem.