Vatikán vyjasňuje spekulace o ženatých kněžích v ordinariátech pro anglikány

Vatikán dnes vydal prohlášení k diskusi, která – v souvislosti s ohlášenou apoštolskou konstitucí o anglikánech – propukla kolem otázky ženatých kněží. Zde je jeho celý text:

CLARIFICATION BY THE DIRECTOR OF THE HOLY SEE PRESS OFFICE, FR. FEDERICO LOMBARDI, S.I., ON SPECULATIONS ABOUT THE CELIBACY ISSUE IN THE ANNOUNCED APOSTOLIC CONSTITUTION REGARDING PERSONAL ORDINARIATES FOR ANGLICAN ENTERING INTO FULL COMMUNION WITH THE CATHOLIC CHURCH

There has been widespread speculation, based on supposedly knowledgeable remarks by an Italian correspondent Andrea Tornielli, that the delay in publication of the Apostolic Constitution regarding Personal Ordinariates for Anglicans entering into full communion with the Catholic Church, announced on October 20, 2009, by Cardinal William Levada, Prefect of the Congregation for the Doctrine of the Faith, is due to more than “technical” reasons. According to this speculation, there is a serious substantial issue at the basis of the delay, namely, disagreement about whether celibacy will be the norm for the future clergy of the Provision.

Cardinal Levada offered the following comments on this speculation: “Had I been asked I would happily have clarified any doubt about my remarks at the press conference. There is no substance to such speculation. No one at the Vatican has mentioned any such issue to me. The delay is purely technical in the sense of ensuring consistency in canonical language and references. The translation issues are secondary; the decision not to delay publication in order to wait for the ‘official’ Latin text to be published in Acta Apostolicae Sedis was made some time ago.

The drafts prepared by the working group, and submitted for study and approval through the usual process followed by the Congregation, have all included the following statement, currently Article VI of the Constitution:

§1 Those who ministered as Anglican deacons, priests, or bishops, and who fulfill the requisites established by canon law and are not impeded by irregularities or other impediments may be accepted by the Ordinary as candidates for Holy Orders in the Catholic Church. In the case of married ministers, the norms established in the Encyclical Letter of Pope Paul VI Sacerdotalis coelibatus, n. 42 and in the Statement “In June” are to be observed. Unmarried ministers must submit to the norm of clerical celibacy of CIC can. 277, §1.

§2. The Ordinary, in full observance of the discipline of celibate clergy in the Latin Church, as a rule (pro regula) will admit only celibate men to the order of presbyter. He may also petition the Roman Pontiff, as a derogation from can. 277, §1, for the admission of married men to the order of presbyter on a case by case basis, according to objective criteria approved by the Holy See.

This article is to be understood as consistent with the current practice of the Church, in which married former Anglican ministers may be admitted to priestly ministry in the Catholic Church on a case by case basis. With regard to future seminarians, it was considered purely speculative whether there might be some cases in which a dispensation from the celibacy rule might be petitioned. For this reason, objective criteria about any such possibilities (e.g. married seminarians already in preparation) are to be developed jointly by the Personal Ordinariate and the Episcopal Conference, and submitted for approval of the Holy See.”

Cardinal Levada said he anticipates the technical work on the Constitution and Norms will be completed by the end of the first week of November.

———-

Několik poznámek česky, jak to Oslík chápe podle tohoto i předchozích prohlášení:

• Spekulace o tom, že se konstituce zdržela kvůli otázce necelibátních kněží, podle kard. Levady nejsou podložené. Ke zpoždění skutečně došlo, avšak pouze z technických důvodů jako je hledání optimálních a konzistentních právních termínů v různých jazycích.
• Zdá se, že i v personálních ordinariátech pro anglikány bude za “řádný” stav kněze pokládán stav celibátní.
• Současní ženatí anglikánští duchovní budou moci být vysvěceni na katolické kněze, tyto případy však budou individuálně posuzovány jako dosud. Přesto si nicméně myslím, že to bude rychlejší a hladší proces, než dosud.
• Ordinariát bude moci mít své seminaristy nebo dokonce vlastní seminář, vznikne-li taková pastorační potřeba. Je z toho zřejmé, že personální ordinariáty mají být trvalou, nikoliv přechodnou součástí církevních struktur.
• Tito seminaristé budou v “řádných” případech celibátní.
• Opět na základě individuální výjimky bude možné, aby se seminaristou ordinariátu stal ženatý muž.
• Pravidla pro posuzování těchto výjimek připraví peronální ordinariáty a biskupské konference v zemích, kterých se to bude týkat, a budou schválena Římem.
• Apoštolská konstituce by mohla být dokončena cca na konci prvního týdne v listopadu. (To ještě nutně neznamená, že bude záhy publikována.)

K tématu již zde na blogu vyšlo:

Papež usnadňuje cestu anglikánům, kteří se chtějí stát katolíky
RC Monitor: Ekumenismus je mrtev, ať žije ekumenismus!

Papež usnadňuje cestu anglikánům, kteří se chtějí stát katolíky

Read Full Post »

RC Monitor: Ekumenismus je mrtev, ať žije ekumenismus!

Na článek Papež usnadňuje cestu anglikánům, kteří se chtějí stát katolíky jsem v RC Monitoru 23/2009 navázal následujícím komentářem.

Kardinál John Henry Newman

V 19. století diskutovali angličtí katolíci o vytvoření „Anglikánské uniatské církve,“ která by poskytla útočiště anglikánům konvertujícím ke katolicismu. Kardinál John Henry Newman, sám konvertita, pochyboval, že by z bohaté státní Church of England přecházely do chudé katolické popelky potřebné zástupy věřících, ale řekl: „Nic by mi neudělalo větší radost, než kdyby to Svatý Stolec uznal za schůdné a rozhodl se podobný plán podpořit… Modlím se za nalezení prostředků, které k nám přivedou to množství dobrých lidí, kteří se chvějí u našich bran.“ A dodal, že jednou pro tuto ideu přijde vhodnější doba.

V září Vatikán oznámil, že papež v roce 2010 navštíví Británii, aby tam blahořečil kardinála Newmana. A 20. října sdělil, že vyplní jeho sen. Vyjde apoštolská konstituce, která v katolické církvi vytvoří novou organizační strukturu, umožňující začlenění anglikánů i s jejich liturgií, zvyky a ženatými duchovními. Půjde o personální ordinariáty v rámci biskupských konferencí, podobné vojenským ordinariátům pro vojáky.

Přišla vhodná doba? Anglikánské společenství je rozerváno vnitřními spory, zejména ohledně ordinace žen a necelibátních homosexuálů na pastory. Konzervativní část anglikánů, tzv. High Church nebo Anglo-Catholics, už dávno inklinuje k Římu a vyrovnala se s  odlišnostmi teologickými, ale ne s liturgickými. Jejich pastoři slouží mši vycházející z předtridentského ritu, za oltářní mřížkou, v shakespearovské angličtině, s důstojnou hudbou. Liturgická praxe většiny katolických farností je pro ně velký ústupek. Nyní však ustoupil Řím. Podle odhadů může nabídku přijmout několik biskupů, stovky pastorů a desetitisíce věřících na ostrovech, a možná řádově více celosvětově. Duchovní mohou být vysvěceni na katolické kněze, a pokud jsou svobodní, i na biskupy.

Vyčerpal se ekumenismus v pojetí 20. století? Ano. Teologické disputace odborných komisí dosáhly dílčích úspěchů, ale narazily na svůj strop. Dalšímu pokroku již nebrání teologie, ale především etická témata. Předpověděl to kard. Newman, který napsal, že se síly sekularismu časem zmocní velké části protestantů a ti již nebudou bojovat proti sekularismu, ale v jeho řadách proti Církvi. Někteří anglikánští biskupové dnes aktivně propagují potraty – jaký má smysl vést s nimi dialog třeba o otázce očistce? Cílem ekumenismu přece není věčné jednání, nýbrž dosažení jednoty těch, kteří ji opravdu chtějí. Benedikt XVI. učinil odvážný krok správným směrem.

David Petrla

Read Full Post »

Věková struktura signatářů petic liturgických hudebníků

Včera jsem psal o diskusi, která se rozpoutala nad hudbou při papežské mši ve Staré Boleslavi. Zkusil jsem hodit seznamy signatářů do Excelu a analyzovat jejich věk. Seznamy jsou z 29. 10. 2009 kolem osmi hodin ráno. Samozřejmě berou v úvahu pouze online podpisy, pokud existují nějaké podpisy na podpisových arších, nejsou zde započítány.

(O 1 vyšší počet v Dících je dán tím, že jsem manžele Vohnoutovy, kteří se podepsali do jednoho řádku, počítal jako dva signatáře.)

Po rozkliknutí se obrázky zvětší.

Výsledky jsou víceméně očekávané. První petici podepisují lidé všech věkových skupin. Jejich úbytek s rostoucím věkem je velmi plynulý a možná jej můžeme připsat na vrub s věkem klesajícímu používání internetu.

U druhé petice je výrazná převaha lidí do 30 let. Že bychom tu přece jen měli klasický generační konflikt?

Už dlouho jsem sem nedal žádné hudební video, co třeba tohle?

Cyndi Lauper: Girls Just Wanna Have Fun

Read Full Post »

Trpaslík v kostele, aneb je věcná diskuse o Staré Boleslavi možná?

Jestlipak víte, co dnes hýbe českou katolickou církví? Návštěva papeže? Svým způsobem. Chystané jmenování nového pražského arcibickupa? Ano, také. Ale co hlavně? Hudba! Tedy diskuse o hudbě při papežské mši ve Staré Boleslavi.

Zhruba před rokem vyšel v Psalteriu 3/2008 (PDF 1,43 MB, str. 12) z deníku Washington Post převzaný komentář Hanka Stuevera k hudbě při papežské mši ve Washingtonu, cituji:

O potraty nebo o přípustnost trestu smrti se katolíci se nepřou ani zdaleka tak úporně jako o to, jaká hudba se zpívá nebo nezpívá, má či nemá zpívat při jejich nedělní mši. Bylo tomu tak vždy, minimálně od šedesátých let, kdy řeholnice zkrátily své hábity a začaly brnkat na kytaru dominantní septakordy. Jak říkají někteří katolíci – tím to všechno začalo.

Konečně jsme objevili Ameriku i u nás! Hudba, která byla prováděna při papežské mši svaté ve Staré Boleslavi, vyprovokovala několik mladých chrámových hudebníků ke kroku dosud nevídanému, k sepsání petice:

Otevřený dopis mladých lidí všeho věku o liturgii

Liturgickou hudbou (musica sacra) se koná bohoslužba, a proto by se měla vyznačovat posvátností a krásou formy. Byť je hudba použitá ve St. Boleslavi emočně velmi působivá, pro použití při mši svaté je naprosto nevhodná, neboť není posvátná, a lidem, jimž je vlastní užití různých hudebních stylů jako výrazového prostředku, účinně brání usebranosti a prožití hlubokého mystéria Nejsvětější Oběti. Redukovat duchovní prožitek na pouhý významuprostý emoční zážitek je velmi nebezpečné! Velmi to zavání konzumismem, který papež i během své návštěvy u nás opakovaně kritizoval.

Po chvíli váhání jsem petici podepsal. Nesouhlasím se všemi jejími konkrétními formulacemi, ale takové už petice bývají – podepisují se kvůli zásadnímu souhlasu s jejich obsahem a na detaily se příliš nehledí.

Od té doby přemýšlím, jak ji komentovat. Ani v této chvíli nemám jasný a uzrálý názor (byť již pomalu zraje ) a neodhodlal jsem se dosud k jeho konzistentní a hutné prezentaci. Asi to časem udělám. Dnes vám nabídnu jenom několik předběžných poznámek spíše “reportážního” charakteru.

Výborné komentáře k tématu:

Lukáš Novák: Proměnit slova ve skutek? Snad příště! (link vede na Psalterium 5/2009, PDF 2,01 MB, článek je na str. 16)

P. Ladislav Nosek SJ: Dozvuky staroboleslavské papežské mše

Situace dnes myslím nestojí tak, že kytary nemají mít v kostele žádný prostor – ten si už vydobyly. Problém je v tom, že to, co bylo dlouho tolerovanou výjimkou, se začíná stávat pravidlem a na mnoha místech vzniká napětí z dominance nové liturgické či spíše pseudoliturgické hudby – nazvěme tyto žánry třeba sacrofolkem, sacropopem a sacrorockem (termín sacropop s oblibou používá jeden můj přítel). Velká část věřících (někde většina, někde menšina, ale vždy významné procento) tím mlčky trpí a neodváží se nic říci, neboť cítí, že by to bylo považováno za netolerantní a zpozdilé.

Značné sebevědomí příznivců sacrohitů je cítit i z “antipetice,” která se samozřejmě vzápětí objevila také. Je psána shovívavým tónem lidí, kteří si jsou jisti tím, že jim patří budoucnost:

Tisíceré díky

Je pochopitelné, že si tato hudební produkce našla i odpůrce, zejména mezi milovníky varhanní hudby a tradičního ritu. Nechtěli bychom však, aby vznikl dojem, že lidé, kteří negativně vnímají netradiční hudbu v církevním prostředí tvoří významnou část, či dokonce většinu, současné katolické církve.

…

Vroucně bychom si přáli, aby katolickou církev nerozdělovaly spory o tom, který hudební styl je k oslavě Boha, či k liturgickému doprovodu vhodný, a který nikoli. Křesťané by měli především společně hlásat Kristovu lásku spojenou s porozuměním a hledat cesty jak vyvést civilizovaný svět z mravní krize, kterou nyní prochází. A jsme velmi vděčni, že návštěva Svatého otce vyslala světu právě tento signál. Všem, kteří jakýmkoli způsobem přiložili ruku k dílu, ještě jednou – tisíceré díky.

Formulace textu jsou mnohem smířlivější, než u původní petice, nicméně mezi jejími řádky nepřehlédnutelně prosvítá jistá nabubřelost. Její autoři nepřijímají výzvu k diskusi, nýbrž považují svůj pohled za naprosto samozřejmý a pohled opačný kritizují coby výkřik hrstky podivínů. To však nemůže být pravda už vzhledem k tomu, že mezi signatáři Dopisu varhaníků je mnoho významných osobností české církve (například hudební skladatelé Zdeněk Pololáník a Miloš Bok).

Z článků na podporu Tisícerých díků jsou zajímavé třeba:

Milan Tesař: Dopis mladých o liturgii: Dobrý úmysl nebo “normalizační” pamflet?

P. Josef Ptáček: “Otevřený dopis” aneb církevním dokumentem po hlavě?

Zajímavé je, že v dosti podobném duchu, byť s daleko větším pochopením, reagoval také dosud jediný biskup, který se k Dopisu varhaníků vyjádřil, Mons. František Radkovský z Plzně:

Mons. František Radkovský: Výzva k diskusi

Je ovšem pravda, že nám pro bohoslužbu (jakéhokoliv zaměření a pro mladou generaci zvláště) kvalitní písně chybějí, takže bych tento dopis považoval za výzvu, kterou si sami autoři dali k takové skladatelské aktivitě. Je ovšem třeba vědět, že oblibu a tedy i hojné užívání skladba dosáhne pro svou kvalitu a schopnost oslovit a chytit za srdce melodií i textem. V tomto případě zvláště mladé, které je třeba takovou hudbou zároveň vychovávat nejen duchovně, ale i esteticky. Nařídit se to nedá. Vzpomínám rovněž na autory zpěvů z Taizé, zvláště na J. Berthiera, kteří v tom mohou být vzorem, nebo aspoň podnětem.

Tématika by byla jistě na delší diskusi a snad k ní také dojde. Je velmi nutná, protože se zde zbytečně rozvírá propast živená emocemi a to nám v současné situaci moc nepomůže.

Zdá se, že otec biskup vnímá petici varhaníků v první řadě jako roztržku uvnitř Církve, kterou je nutno zahladit, ovšem současně také uznává nutnost další diskuse. Jsem velmi zvědavý, zda přijde reakce biskupské konference jako celku (ČBK je adresátem Dopisu varhaníků) a zda bude rovněž primárně nebo pouze “žehlit” (nepochybuji o tom, že tento aspekt reflektovat bude), nebo se zaměří též na meritum věci. Podle mého názoru by to bylo velmi vhodné.

Z diskusí, které se k tématu zatím rozvinuly na internetu, je s velkým náskokem nejserióznější a nejhodnotnější polemika pod výše odkazovaným článkem Ladislava Noska na Radiu Vatikán. Velmi nešikovné je pouze technické zpracování diskuse – nelze například zobrazit všechny příspěvky najednou bez jejich zaškrtávání jednoho po druhém. To by rozhodně chtělo napravit!

Z této diskuse musím citovat výstižné přirovnání otce Noska:

Dalo by se to přiblížit i takto: Přijdete v neděli do kostela a uvidíte tam na bočním oltáři sádrového zahradního trpaslíka. Jdete za panem farářem protestovat proti takovému narušování sakrality kostela a nevhodnému ovlivňování věřících. A on Vám řekne: “Ten trpaslík tam zůstane. Není důvod ho dávat pryč. Dřív církev podezíravě koukala na jakékoliv zavádění soch do kostela, a vidíte – nakonec se ujaly. My jsme tomu trpaslíkovi přece dali do rukou kříž a Bibli, čepici jsme neudělali tak sytě červenou, jako bývá na zahradách, je řemeslně skvěle provedený, dobře vyjadřuje radostné pojímání víry, mnoho lidí se tu teď cítí “jako doma” a mají lepší náladu. Jestli se Vám trpaslík nelíbí, můžete se koukat na druhý boční oltář (ten jsme nechali pro vás konzervativce, protože na rozdíl od Vás velkodušně bereme na druhé ohled). Ale nevnucujte nám své preference. Nebo snad máte kromě těch odvolávek na přežité církevní předpisy i nějaké jiné argumenty, proč by tam ten trpaslík neměl být?” Řekněte, pane Palíšku – jaké “nevývratné” logické důkazy o nevhodnosti zahradních trpaslíků v kostele byste vysypal z rukávu? Nepomyslel byste si: Propánakrále, kam jsme se to dostali? Proč tu vůbec někdo chce nějaké konkrétní argumenty!? Ale nevím, třeba jsem zvolil špatný příměr. Třeba by Vám tam ten trpaslík opravdu nevadil.

Byl bych rád, kdyby nezapadl tento aspekt. Tisíceré díky chtějí usmiřovat a sjednocovat. Jenomže to bez obětí, nejspíše na obou stranách, není možné. Vycházejí z předpokladu, že jádrem problému je zbytečná a marnivá podrážděnost některých lidí, která postrádá věcný důvod. Jenomže tak to není. Jádrem problému je sacropop.

Řekněme, že sacropop bude postupně vadit stále menšímu a menšímu počtu lidí, protože si jich stále více na něj bude zvykat, nebo prostě vnitřně rezignují a smíří se s ním jakožto s nezměnitelnou “vyšší mocí.” Je toto řešení, ve které signatáři Tisícerých díků doufají? Se kterým najisto počítají? Není na něm něco špatně?

Sacropop už církev rozdělil – reálně a efektivně. Ano, ta hudba, ne ta petice.

Východisko jeho příznivců je zhruba toto (volně parafrázuji jednoho přítele): My přicházíme s něčím novým. Nic vám nebereme. Očekáváme od vás jen trochu tolerance. Můžete to přece krásně vydržet nebo klidně jít na mši v jinou hodinu nebo někam jinam.

Vím z dlouhodobé zkušenosti, že podobný postoj tomu, kdo ho zastává, prakticky není možné vyvrátit. Vždyť on se přece odvolává jen na tu trochu tolerance! Přirovnání ad absurdum, jako to s tím trpaslíkem, mnozí považují za demagogická, ale jsou často opravdu jedinou cestou, jak objasnit, v čem je problém. Problém je v tom, že tím, že něco přidáváte, také nevyhnutelně něco berete. A někdy berete mnohem více, než jste přidali.

Franta je umělec, který se vyjadřuje pomocí požární sirény. Jednou ji začal nosit do kostela. Hluboce ponořen do modlitby ji na vhodných místech mešního obřadu umělecky pouští. Nechápe, že některým věřícím jeho kreativní obohacení mše vadí. Nic jim přece nebere, jen do společného vlastnictví přispívá svým skromným uměleckým vkladem. Od bratří a sester ve víře očekává jen trochu tolerance. A už vůbec by mu nevadilo, kdyby šli na mši někdy jindy nebo někam jinam.

Read Full Post »

Papež usnadňuje cestu anglikánům, kteří se chtějí stát katolíky

Světové anglikánské společenství (Anglican communion), jehož formální hlavou je anglická královna, čítá asi 77 milionů věřících. Z toho cca 27 mil. žije ve Velké Británii a 2 mil. v USA (Episkopální církev). V Británii navštěvuje nedělní bohoslužby asi 900 tisíc anglikánských věřících. Pro srovnání, katolíků je v Británii asi 4,5 mil. a do kostela z nich pravidelně chodí asi milion – přičemž z nemalé části jde o polské imigranty. (Počty jsou orientační.)

Mezi Katolickou a Anglikánskou církví byl vždy určitý pohyb konvertitů oběma směry. Asi nejznámějším konvertitou ke katolicismu je kardinál John Henry Newman. Vatikán před několika týdny k překvapení mnoha pozorovatelů oznámil, že papež v roce 2010 navštíví Spojené Království, aby jej v jeho zemi prohlásil za blahoslaveného.

Ale tím překvapení neskončila. Dnes přišla bomba. Podívejte se na záběry z tiskové konference prefekta Kongregace pro nauku víry, kardinála Williama Levady:

Kongregace vydala tuto nótu, v níž informuje o připravované apoštolské konstituci (to je dokument zásadního právního významu) Svatého Otce.

Kard. Levada hovořil o významném množství anglikánských věřících z celého světa, kteří se v posledních letech jednotlivě i ve skupinách oficiálně dotazovali na možnost vstupu do Katolické církve:

Tito anglikáni, kteří oslovili Svatý Stolec, dali jasně najevo svoji touhu po plné, viditelné jednotě s jednou, svatou, katolickou a apoštolskou Církví. Současně nám sdělili, jaký význam má jejich anglikánská tradice spirituality a bohoslužby pro jejich cestu víry.

V posledních letech je proud konverzí více či méně jednosměrný. Mnoho anglikánů se stává katolíky, v USA v několika případech vstoupily do Katolické (ale i do Pravoslavné) církve najednou celé episkopální farnosti. Důvodem je výrazný posun některých církví v rámci anglikánského společenství liberálním směrem, přičemž tento posun je iniciován shora a pro část věřících je obtížně stravitelný. Kamenem úrazu se stala zejména kněžská a biskupská svěcení žen, kněžská a (v jednom případě) biskupské svěcení necelibátních homosexuálů a žehnání homosexuálním svazkům.

S těmito změnami celosvětově nesouhlasí více než polovina anglikánských věřících, zejména afrických, avšak přirozeně jen velmi malá část z nich se odhodlá přejít do tradičnějšího církevního společenství, nejčastěji do Katolické církve. Náklady konverze jsou obrovské – jiná nauka, jiní lidé, jiné obřady, jiné zvyky, jiné svátky… není divu, že jen málokdo sebere potřebnou odvahu.

Je třeba si uvědomit, že konzervativní anglikáni (někteří si říkají anglokatolíci, Anglo-Catholics) jsou v mnoha ohledech tradičněji zaměření, než většina katolíků. Jejich liturgie je náročná a vznešená, podobá se spíše staré Tridentské liturgii (mimořádná forma latinského ritu), než moderní katolické liturgii (řádná forma ritu). Jejím jazykem je sakrální angličtina, tedy staroangličtina.

Papež nyní těmto věřícím rozhodování usnadňuje přípravou nové církevní struktury v rámci církevního práva, kterou ustanoví připravovaná apoštolská konstituce. Jedná se o personální ordinariáty, které umožní přijmout anglikánské věřící, ale i kněze a biskupy, a přitom pro ně zachovat některé prvky anglikánské liturgie a spirituality.

Pro zbytek článku si dovolím použít formu otázek a odpovědí. Mějte prosím na paměti, že nejsem žádný expert na nic církevního a dostupné informace o této zásadní novince jsou zatím velmi neúplné. Mohu se v čemkoliv mýlit!

Otázky a odpovědi

Co je personální ordinariát?

Nová právně-organizační struktura v Katolické církvi, podobná dnešním vojenským ordinariátům, které v mnoha zemích sdružují vojáky, kteří jsou katolíky. Jedná se o církevní okrsek, což je základní organizační jednotka církve. Tou jsou typicky diecéze, které jsou definovány územně. Personální (osobní) církevní okrsek je však definován osobami, které jsou jeho členy, není tedy vázán na určité území, nebo ne striktně.

Čím se liší personální ordinariát od personální prelatury, jako je Opus Dei?

To se teprve dozvíme. Můj předběžný názor je, že zatímco personální prelatura je globální, personální ordinariáty budou existovat v rámci jednotlivých církevních provincií a budou součástí národních biskupských konferencí. Nebudou však v některých ohledech podřízeny diecézním biskupům, ale budou s nimi spolupracovat.

Kdo bude stát v čele personálního ordinariátu?

Měl by to být ordinář, což může být původně anglikánský biskup nebo osvědčený kněz, který bude vysvěcen na katolického biskupa nebo kněze. Zdá se, že bude vyžadovanou podmínkou, aby žil v celibátě. (I v dnešních východních katolických církvích a pravoslavných církvích, kde mohou být na kněze svěceni ženatí muži, jsou biskupy výhradně celibátníci.)

Budou moci do nových struktur přejít současní ženatí anglikánští kněží a zachovat si své pastýřské postavení?

Nepochybně ano.

Budou moci být pro tyto struktury svěceni noví ženatí kněží?

Nevím, je to jedna z otevřených otázek. Vidím to tak na 50:50.

Budou se moci v těchto nových ordinariátech stát katolickými kněžkami dnešní anglikánské kněžky?

Určitě ne.

Vzniká zde anglokatolická církev s vlastním anglokatolickým obřadem?

Myslím, že ne. Ta by byla globální a ne rozdělená po jednotlivých zemích. Církve anglikánského společenství jsou typicky církvemi národními a tento jejich charakter budou patrně chtít zachovat i případní konvertité, pokud jich bude větší množství.

Bude možné v rámci personálního ordinariátu zachovat dnešní anglikánskou liturgii?

Myslím, že téměř jistě ano, asi s jistými změnami, ale spíše drobnými. Je to jeden z důvodů, proč se to celé dělá. A existuje precedens – již dnes jsou v USA farnosti anglikánských konvertitů, které slaví tuto liturgii.

Kolik anglikánů může přijmout tuto nabídku a vstoupit do Katolické církve?

Různí publicisté odhadují, že v průběhu cca deseti let by mohly do Katolické církve díky tomuto opatření přejít jednotky až desítky tisíc věřících ve Velké Británii a o řád více celosvětově. Půjde pravděpodobně téměř výhradně o praktikující a konzervativně orientované věřící.

Když přejde do Katolické církve celá anglikánská farnost, vezme si s sebou také svůj kostel?

Dobrá otázka! Počítám, že se to bude řešit případ od případu a bude kolem toho nemálo zlé krve.

Vidíme zde možný předobraz toho, jak bude normalizováno postavení Kněžského bratrstva sv. Pia X. (FSSPX, někdy nazýváni “lefébvristé”) v rámci Katolické církve?

Podle mého soudu ano. Rozhodně se taková myšlenka nabízí.

Je to dobrý krok?

To si pište!

Read Full Post »

Více než milion lidí se v Madridu vyslovilo pro život

V sobotu 17. října 2009 se v Madridu konala manifestace proti novému zákonu navrhovanému socialistickou Zapaterovou vládou, který chce legalizovat potraty z jakéhokoliv důvodu do 14. týdne těhotenství a umožnit potrat dívkám od 16 let bez vědomí jejich rodičů.

Úřady městské části odhadly počet účastníků na 1,2 milionu. Organizátoři hovoří o 1,5 – 2 milionech lidí. Na organizaci se podílelo 234 prorodinných organizací ze 45 zemí. Mimo jiné vypravily 600 autobusů a několik letadel, většina účastníků však přijela po vlastní ose. Jedna z hlavních pořádajících skupin, HazteOir.org, má 150 000 členů.

Stránka akce: Manifestace na obranu života, ženy a mateřství

Videopozvánka na akci:

Použité záběry pocházejí z některé z předchozích prorodinných demonstrací v Madridu, možná z té, která proběhla letos 29. března, s cca půlmilionovou účastí.

Podobných setkání se v uplynulých létech uskutečnilo více, na některých bylo patrně přes milion lidí, přesto však byly téměř zcela ignorovány masmédii.  Letos se podařilo tuto mediální blokádu prolomit a většina hlavních agentur o akci informovala, i když některé uvedly neeralisticky nízké počty demonstrujících.

Neuvěřitelné. Seriózní reportáž o prolife akci na… CNN!

Mezi účastníky manifestace byl například bývalý španělský premiér José Maria Aznar nebo mexický herec Eduardo Verástegui (film Bella). Stejně jako předchozí setkání měla uvolněnou a radostnou atmosféru, s převahou rodin, mladých lidí a dětí.

Přestože je interrupce ve Španělsku omezena jen na určité případy, bylo zde v roce 2007 provedeno 112 000 legálních potratů. V roce 1998 to bylo poloviční množství – 54 000.

Fotografie na Flickru.

Read Full Post »

Ryszard Legutko & Václav Klaus: Perspektivy Evropské unie: Filozofické základy a budoucnost evropského projektu

Polský institut, Centrum pro ekonomiku a politiku (CEP) a Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK) pořádají seminář

Perspektivy Evropské unie: Filozofické základy a budoucnost evropského projektu

Přednášející: Ryszard Legutko

Moderuje: Václav Klaus

Kdy: 22. října 2009 od 17.00

Kde: Autoklub, Opletalova 29, Praha 1

Ryszard Legutko

Ryszard Legutko patří k nejvýznamnějším současným evropským politickým filosofům a je čerstvým poslancem Evropského parlamentu.

Informace na webu Polského institutu.

Pozvánka na akci v PDF (0.9 MB)

Read Full Post »

Sociální hygiena pro dívky a chlapce

Na blogu First Thoughts publikoval Joe Carter tyto obrázky z “Manuálu sociální hygieny” z počátku 20. století.

DVĚ CESTY

DVĚ CESTY
Čím bude tato dívka?			Čím bude tento chlapec?
13: Špatná literatura	13: Studium a poslušnost		15: Studium a čistotnost	15: Cigarety a sebezneužívání
20: Flirt a koketérie	20: Ctnost a zbožnost		25: Čistota a hospodárnost	25: Nemravnost a zhýralost
26: Zbrklý život a zhýralost	26: Milující matka		36: Vážený úspěch	36: Neřest a degenerace
40: Vyvržená	60: Vážená babička		60: Ctihodné stáří	48: Morálně-tělesná troska

Na výše uvedeném linku je k tomu zajímavá diskuse, kterou lze zhruba shrnout do otázky: “Jakpak by ta schémata asi vypadala dnes?”

Read Full Post »

Třináctý den: Nový film o zjevení Panny Marie ve Fatimě

Bratři Ian a Dominic Higginsové – výtvarníci a autoři krátkometrážních filmů – uvádějí svůj první celovečerní film. Je rekonstrukcí událostí kolem zjevení Panny Marie ve Fatimě, které probíhalo vždy třináctého dne v měsíci, od května do října 1917.

Snímek byl natáčen na místě zjevení v Portugalsku a vychází z vyprávění sestry Lucie dos Santos, jedné z vizionářek. Byl natočen s podporou Ignatius Press.

Stránka filmu

Rozhovor s režiséry, bratry Higginsovými

Trailer filmu The 13th Day:

Hrají:

Jane Lesley . . . Maria dos Santos
Fillipa Fernandez . . . Lucia dos Santos
Michael D’Cruze . . . Antonio dos Santos
Kelley Costigan . . . Olympia Marto
Tarek Merlin . . . Arturo de Oliveria Santos

Film měl premiéru 13. října 2009.

Read Full Post »

RC Monitor: Evropu nespasí fráze, ale pravda

V RC Monitoru 19/2009 mi vyšla tato Poznámka k týdnu, která je krátkým zamyšlením nad papežovou návštěvou u nás. Je také na Res Claritatis.

Evropu nespasí fráze, ale pravda

Odpusťte exaltované přirovnání, ale takto se snad cítili starozákonní spravedliví v pekle, když tam za nimi sestoupil Kristus. Do hrůzyplné bídy posledních týdnů českého veřejného života přišla jemná a vznešená autorita, korunovaná šlechetností ducha.

Návštěva Svatého otce měla dva rozměry – civilizační a pastorační. Promluvy prvního druhu pronesl papež anglicky. Intelektuálním vrcholem události byly dva proslovy na Hradě k občanským autoritám a k akademickému světu, které jakoby tvořily části jedné přednášky. Sobotní se zabýval vztahem pravdy, svobody a politiky: “Pravda je návodem ke svobodě a dobro je dokonalostí svobody… Hledání pravdy (činí) konsensus možným, udržuje veřejnou diskusi logickou, čestnou a průhlednou a zajišťuje jednotu, jaké by nějaké neurčité integrující pojmy nikdy nemohly dosáhnout.” V neděli na něj papež navázal pojednáním o vztahu pravdy, vzdělání a vědy: “Zastánci… vyloučení Boha z univerzálnosti rozumu nejen že popírají nejhlubší přesvědčení věřících, ale také maří skutečný dialog kultur, který sami požadují.”

Pastýřské promluvy Benedikta XVI. byly italsky: k rodinám u Pražského Jezulátka, k duchovním osobám v katedrále, ke všem v Brně a k mladým ve Staré Boleslavi. Zejména na nešporách a na brněnské mši nám papež připomínal velké dějiny naší církve a mírně nás napomínal: “Ať vám Pán dopřeje proroc­kou moudrost stát se solí, která dává chuť životu, abyste byli vždy věrnými dělníky na vinici Páně.” Jakkoli se cítíme slabými, nikdo jiný českou společnost neobrátí. Jistěže máme jen pět chlebů a dvě ryby, ale právě tolik nám bude stačit, budeme-li mít víru. Žili snad svatí Ludmila, Václav či Vojtěch v lepší době?

V každém okamžiku byl papež apoštolem a neustále vyzýval k odvážnému šíření víry. Refrénem jeho promluv pak byla pobídnutí ke správné výchově a formaci mladých lidí. Je zřejmé, že toto téma leží Svatému otci zvláště na srdci.

Také česká a moravská církev Svatého otce potěšila, především krásnou a důstojnou liturgií. Jak chorální nešpory v katedrále, tak mše svatá na letišti byly výborně připraveny a jejich vysoká liturgická úroveň napomáhala pozvednutí duší k Bohu usebrání a modlitbě. Bohoslužba ve Staré Boleslavi pak byla typicky mládežnická.

Na rozdíl od Krista nás tento papež naděje nemůže vzít do nebe hned, ale vede nás po cestě, která tam bezpečně směřuje. Stačí ho neztratit z očí.

David Petrla

———-

Dodatek: Ve Staré Boleslavi vyzvedl Benedikt XVI. svatého Václava jako vzor svatosti pro dnešní dobu

RC Monitor č. 19 byl věnován prvním dvěma dnům návštěvy Svatého otce. Poznámku k týdnu jsem musel odeslat v pondělí v 10 hodin, právě když začínala mše sv. ve Staré Boleslavi. Na poslední chvíli jsem tam doplnil větu o “typicky mládežnické mši”, soudě podle hudebního doprovodu k začínající liturgii. Také jsem správně odhadl, že papež pronese homilii latinsky. Už jsem se neodvážil předpovědět, že tato homilie bude duchovním vrcholem promluv Benedikta XVI., ačkoliv tomu mnohé nasvědčovalo. Byla.

Papež vykreslil osobnost sv. Václava a ukázal na ní a na jejím trvalém významu přednost služby Bohu a bližním před službou vlastnímu egu. Každý pokřtěný musí usilovat o svatost, což znamená chtít se líbit raději Bohu, než lidem. I když je to těžké.

Příklad svatých povzbuzuje každého, kdo si říká křesťan, aby byl důvěryhodný, tedy žil v souladu s principy víry, kterou vyznává. Opravdu nestačí působit zdáním dobrého a čestného člověka; je třeba jím skutečně být. A dobrý a čestný je ten, kdo nezakrývá sám sebou světlo Boží, nevynáší sebe, nýbrž nechává skrze sebe prosvítat Boha.

Celá homilie.

V následujícím poselství mladým lidem se papež vrátil ke svému oblíbenému světci Sv. Augustinu a vyzval mladé k tomu, aby podle jeho příkladu důvěřovali Bohu, vytvořili krásné rodiny a zaslechnou-li Boží hlas volající je k jinému náročnému povolání, aby se bez váhání odevzdali Boží lásce.

Pokud vás Pán volá, abyste jej následovali ve služebném kněžství nebo v zasvěceném životě, nezdráhejte se odpovědět na jeho pozvání. Obzvláště v tomto Roce kněží se obracím na vás, mladé: buďte pozorní a otevření Ježíšovu volání nabídnout život do služeb Bohu a jeho lidu. Církev i v této zemi potřebuje mnoho svatých kněží a osob zcela zasvěcených službě Kristu, Naději světa.

Celé poselství.

Přečtěte si též:

Návštěva Svatého Otce je příležitostí přiblížit se k Bohu

Přijíždí papež pokory a pravdy.

Read Full Post »

Papež: Čechy a Morava jsou více než tisíc let zeměmi víry a svatosti

Ve středu 30. října při obvyklé generální audienci na Náměstí Sv. Petra v Římě zhodnotil Svatý otec svoji pouť do České republiky.

Drazí bratři a sestry,

Jako obvykle po zahraničních apoštolských cestách využiji dnešní generální audienci k promluvě o pouti, kterou jsem v uplynulých dnech vykonal do České republiky. Činím tak především na poděkování Bohu, který mi umožnil tuto návštěvu uskutečnit a který ji bohatě požehnal. Byla to opravdová pouť a zároveň mise v srdci Evropy: pouť proto, že Čechy a Morava jsou více než tisíc let zeměmi víry a svatosti; mise proto, že Evropa potřebuje v Bohu a v jeho lásce opět nalézt pevný základ naděje. Není náhoda, že svatí evangelizátoři tamějšího obyvatelstva, Cyril a Metoděj, jsou společně se svatým Benediktem patrony Evropy. „Láska Kristova je naší silou“ – to bylo motto cesty, tvrzení, které odráží víru mnoha hrdinských svědků z doby minulé i nedávné. Mám na mysli zejména minulé století. Především však vyjadřuje jistotu dnešních křesťanů. Ano, naší silou je láska Kristova! Síla, která inspiruje a oživuje pravé revoluce, pokojné a osvobozující, a která je nám oporou ve chvílích krize a poskytuje nám útěchu, když namáhavě získaná svoboda riskuje, že ztratí sebe samu, svou vlastní pravdu.

Přijetí, kterého se mi dostalo, bylo srdečné. Prezident republiky, kterému vyjadřuji znovu své uznání, byl při různých příležitostech osobně přítomen a přijal mne spolu s mými spolupracovníky ve svém sídle, historickém hradu hlavního města. Celá biskupská konference, zejména kardinál pražský arcibiskup a brněnský biskup mi s velkou vřelostí dali zakusit hluboké pouto, které pojí české katolické společenství s Petrovým nástupcem. Jim také děkuji za důkladnou přípravu liturgických slavností. Jsem také vděčný všem občanským i vojenským představitelům a těm, kdo se různými způsoby podíleli na zdařilém průběhu mojí návštěvy.

Láska Kristova se začala zjevovat na tváři Dítěte. První etapa návštěvy po příjezdu do Prahy se totiž konala v kostele Panny Marie Vítězné, kde je uctíváno Jezulátko, známé právě jako Pražské Jezulátko. Ona soška poukazuje na tajemství Boha, jenž se stal člověkem, na „blízkého Boha“, jenž je základem naší naděje. Před „Pražským Jezulátkem“ jsem se modlil za všechny děti, za rodiče a za budoucnost rodiny. Pravé „vítězství“, o které dnes prosíme Marii, je vítězstvím lásky a života v rodině a ve společnosti!

Pražský hrad, jenž je mimořádný z historického i architektonického hlediska, nabízí obecnější reflexi: do svého rozsáhlého prostoru pojímá četné památky, prostředí a instituce, takřka jako znázornění určité polis – obce, v níž probíhá harmonické soužití katedrály a paláce, náměstí a zahrady. Moje návštěva se tak v toto kontextu mohla dotknout obou prostředí, občanského i náboženského, která nestojí proti sobě, ale jsou si harmonicky blízká, byť odlišná. Ve svém vystoupení před politickými a občanskými představiteli a diplomatickým sborem jsem chtěl poukázat na nerozlučný svazek, který nutně vždycky existuje mezi svobodou a pravdou. Z pravdy není třeba mít strach, protože je přítelkyní člověka a jeho svobody. Ba dokonce: jedině v upřímném hledání pravdy, dobra a krásy lze reálně nabízet budoucnost dnešní mládeži a příštím generacím. Ostatně, co jiného přitahuje tolik lidí do Prahy, ne-li její krása, krása, která není jenom estetická, ale historická, náboženská a v širokém smyslu lidská? Kdo zastává odpovědnou roli na politickém a výchovném poli musí umět čerpat ze světla oné pravdy, která je odrazem věčné Moudrosti Stvořitele, a je povolán ji osobně dosvědčovat vlastním životem. Jedině seriózní úsilí o intelektuální a morální opravdovost je hodno oběti těch, kteří za svobodu draze zaplatili!

Symbolem této syntézy pravdy a krásy je nádherná pražská katedrála, zasvěcená svatým Vítovi, Václavovi a Vojtěchovi, kde se konala bohoslužba nešpor spolu s kněžími, řeholníky, seminaristy a představiteli laiků, zapojených do církevních sdružení a hnutí. Pro společenství středo-východní Evropy jsou nynější chvíle obtížné. V důsledku dlouhé zimy ateistického totalitarismu se hromadí škodlivé účinky západního sekularismu a konzumismu. Proto jsem všechny povzbuzoval, aby čerpali stále novou energii od Zmrtvýchvstalého Pána, aby mohli být ve společnosti evangelním kvasem a zapojovat se, jak už se to děje, do charitativních, ale ještě více do výchovných a vzdělávacích aktivit.

Toto poselství naděje, založené na víře v Krista, jsem adresoval celému Božímu lidu na dvou velkých eucharistických slavnostech, které se konaly v Brně, hlavním městě Moravy, a ve Staré Boleslavi, místě mučednictví svatého Václava, hlavního patrona českého národa. Morava bezprostředně připomíná svaté Cyrila a Metoděje, evangelizátory slovanských národů, a tedy onu nevyčerpatelnou sílu evangelia, které jako řeka živé vody protéká napříč dějinami a kontinenty a přináší všude život a spásu. Nad portálem brněnské katedrály jsou vytesána Kristova slova: „Pojďte ke mně všichni, kdo jste obtíženi, a já vás občerstvím“ (Mt 11,28). Stejná slova zazněla minulou neděli během liturgie jako ozvěna nepomíjivého hlasu Spasitele, naděje národů včera, dnes i vždycky. Vláda Kristova, vláda milosti a milosrdenství, dává výmluvná znamení v existenci svatých patronů různých křesťanských národů, jakým je právě Václav, mladý český král z 10.století, který se vyznačoval svým příkladným křesťanským svědectvím a který byl zabit svým bratrem. Václav dával přednost království nebeskému před kouzlem pozemské moci a zůstal tak navždy v srdci českého lidu jako vzor a ochránce v rozmanitých událostech dějin. Početnou mládež, pocházející také ze sousedních národů a přítomnou na svatováclavské mši, jsem pobídnul, aby v Kristu rozpoznali nejopravdovějšího přítele, který naplňuje nejhlubší touhy lidského srdce.

Nakonec musím zmínit další dvě setkání: ekumenické a setkání s akademickou obcí. Na tom prvním, které se konalo v arcibiskupském paláci, jsem se setkal se shromážděnými představiteli různých křesťanských společenství České republiky a se zástupci židovské obce. V souvislosti s dějinami této země, která, bohužel, zakusila trpké konflikty mezi křesťany, je důvodem upřímné vděčnosti Bohu, ocitnout se shromážděni společně jako učedníci jediného Pána, sdílet radost víry a historické odpovědnosti před soudobými výzvami. Snaha postupovat vpřed ke stále plnější a viditelnější jednotě věřících v Krista, posiluje a zefektivňuje společné úsilí o opětovné objevování křesťanských kořenů Evropy. Tento poslední aspekt, který velmi ležel na srdci mému milovanému předchůdci Janu Pavlu II., vyšel najevo také na setkání s univerzitními rektory, představiteli profesorů a studentů a jiných významných osobností kulturního prostředí. V tomto kontextu jsem zdůraznil roli univerzitní instituce, jedné z nosných struktur Evropy, která má v Praze jednu z nejstarších a nejuznávanějších univerzit, Karlovu univerzitu, podle jména císaře Karla IV., který ji založil spolu s papežem Klementem VI. Univerzita je vitálním prostředím společnosti, zárukou svobody a rozvoje, jak dokazuje skutečnost, že právě z univerzitních kruhů v Praze vzešla tzv. „sametová revoluce“. Dvacet let po této historické události jsem předložil pojetí integrální lidské formace, založené na jednotě poznání, zakořeněného v pravdě, a odporující nové diktatuře relativismu, vázané na technickou nadvládu. Humanistická a vědecká kultura nemohou být odděleny. Naopak, jsou to dvě tváře téže mince. Znovu nám to připomíná česká země, vlast velkých spisovatelů jakým je Kafka a opat Mendel, pionýr moderní genetiky.

Drazí přátelé, děkuji Pánu za to, že mi touto cestou umožnil setkat se s lidem a církví hlubokých historických a náboženských kořenů u příležitosti letošních výročí různých událostí vysokých duchovních a společenských hodnot. Bratry a sestry České republiky znovu odkazuji k poselství naděje a povzbuzuji k odvaze dobra, aby budovali dnešek i zítřek Evropy. Plody své pastorační návštěvy svěřuji přímluvě Panny Marie a všem světcům a světicím Čech a Moravy.

přeložil Milan Glaser, česká sekce Radia Vatikán

Read Full Post »