Odhodlal jsem se – poprvé – k neobvyklému kroku: Převezmu na blog celý článek, který vyšel jinde, konkrétně na Radiu Vatikán, 31. 1. 2009, aniž bych jej překládal nebo k němu dodával jinou “přidanou hodnotu.” Chtěl jsem z něj citovat, ale zdá se, že bych citoval 3/4 textu a to nedává moc smysl. A uvést jen stručný citát a výrazný odkaz není efektivní, neboť na takové odkazy obvykle kliká méně, než jedno procento lidí, kteří se podívají na článek na blogu.
Jak to komentovat? Snad že ekumena neznamená jen pěstování vztahů s liberálními protestanty.
Johana Bronková: Benediktův velký projekt sjednocení pravověrných křesťanů
Nejen ke zrušení exkomunikace biskupů FSSPX
Zrušení exkomunikace čtyř biskupů vysvěcených arcibiskupem Marcelem Lefébvrem se dostalo v posledních dnech větší pozornosti, než bývá u vnitrocírkevních rozhodnutí zvykem. Přičinila se o to švédská televize (SVT). Tři dny před zveřejněním dekretu o Papežově rozhodnutí (21. ledna 09) zařadila do programu listopadový rozhovor s Richardem Williamsonem, v němž tento anglický biskup vyjadřuje pochybnosti ohledně plynových komor v koncentračních táborech a počtu Židů, kteří za nacistického teroru zahynuli. Načasování rozhovoru bylo dokonalé a zaručilo nechtěnou popularitu jak Knězskému bratrstvu sv. Pia X., tak Vatikánu.
Mezi tradicionalisty a popírače holocaustu bylo položeno rovnítko. Pochopitelně pobouření Židé reagovali okamžitě. Vrchní rabín v Jeruzalémě přerušil oficiální styky s Vatikánem, přestože mluvčí Svatého Stolce ihned ujistil, že zrušení exkomunikace nemá ani v nejmenším souvislost s Williamsonovými názory a že na postoji církve k Židům a holocaustu se nezměnila ani čárka. Od nevhodných výroků se záhy distancoval i představený Bratrstva sv. Pia X., biskup Bernard Fellay (24.1.) a posléze (27.1.) vydal nótu, ve které se obrací “k Papeži a ke všem lidem dobré vůle s prosbou o odpuštění za dramatické důsledky tohoto činu“. Dodal, že nepřípadná tvrzení biskupa Williamsona zdiskreditovala poslání Bratrstva a z titulu představeného zakázal zmíněnému biskupovi vyjadřovat se k politickým a historickým záležitostem. Také Benedikt XVI. využil hned první příležitosti k vyjasnění svého stanoviska. Při generální audienci (28.1.) připomněl „brutální vyvražďování milionů Židů“ a řekl doslova, že Šoa má být „pro všechny varováním proti zapomnění, proti negacionismu nebo redukcionismu, protože násilí spáchané na jediné lidské bytosti je násilím proti všem.“ Včera (30. 1.) jsme se konečně dočkali také osobní omluvy biskupa Williamsona. Lituje svých „nemoudrých komentářů“, které způsobily „úzkosti a problémy“ jak kardinálu Castrillón Hoyosovi, tak Svatému otci. „Vezměte mně a uvrhněte do moře, a moře vás nechá napokoji. Vím, že vás tahle veliká bouře přepadla kvůli mně,“ cituje proroka Jonáše biskup Williamson.
Ve světových médiích ale spojení lefébvrista-negacionista už žije vlastním životem. Zatímco Židé, sledující pečlivě vývoj kauzy, pozitivně kvitovali Papežova slova i vyjádření biskupa Fellaye, osten sváru zůstává bohužel uvnitř katolické komunity, jako voda na mlýn pro ty, kdo by sedmasedmdesátkrát odpustili komukoliv, s vyjímkou tradicionalistů. Pokud šlo švédské televizi o vyvolání rozbrojů uvnitř katolické církve, povedl se jí tah vskutku geniální.
Nebudeme se dále zabývat nešťastnými výroky biskupa Williamsona. Jednak proto, že o jejich pomýlenosti nemůže být pochyb, podruhé proto, že bludů způsobených četbou špatné literatury existuje v naší společnosti nepřeberně – vzpoměňme jen kolik lidí neochvějně věří třeba báchorkám Dana Browna o Ježíšově potomstvu – a do třetice proto, že je to záležitost naprosto mimoběžná s velkým procesem smíření, o který jde papeži Benediktovi.
Vzhledem k tomu, že nikdo není rád napálen a manipulován, dodejme ještě, že o záměrném načasování kontroverzního rozhovoru nemůže být pochyb. Pokud bychom věřili dušování programového producenta švédské televize, Larse-Görana Svenssona, že šlo o souběh “čistě náhodný”, museli bychom připustit přímou angažovanost temných sil. I ty ale obvykle využívají lidských prostředníků. Navíc kard. Castrillón Hoyos potvrdil, že právu o zrušení exkomunikace předal lefébvristům dlouho před zveřejněním dekretu. A – světe div se – datum odvysílání rozhovoru se přesně shoduje s datem jeho podpisu. Pro zajímavost doplňme, že důvody ke zlomyslnosti by nechyběly. Nedávno odešel do lefébvristického semináře oblíbený pastor největší švédské luteránské farnosti, Sten Sandmark. A to je jen špičak ledovce. Domácí luteránská církev je v hluboké krizi: z oficiálních 7 milionů luteránů jich praktikuje sotva desetina. Renomé církve, která byla až do roku 2000 dokonce státním náboženstvím, zachraňují statistiky. Podle zákona z roku 1996 jsou zapisování do církve automaticky všechny děti, jejichž alespoň jeden rodič je matrikovým luteránem.
Vraťme se ale k tématu. Co vlastně znamená Papežovo gesto. Proč se Benedikt XVI. pouští do věcí, o kterých ví, že mu nevynesou v mnoha kruzích větší popularitu?
Už v první promluvě, bezprostředně po svém zvolení, Papež označil práci na sjednocení křesťanů za prioritu svého pontifikátu. Média to tehdy považovala téměř za senzaci. Komentátoři totiž svorně viděli ve volbě kard. Ratzingera brzdu ekumenického dialogu. Dnes už je strategie Benedikta XVI. zřejmější. Damian Thompson, šéfredaktor britského týdeníku Catholic Herald, ji trefně charakterizoval jako „velký projekt sjednocení pravověrného katolického křesťanstva“. V tomto smyslu je třeba také číst Papežovo jednostranné vstřícné gesto vůči lefébvristům. Sejmutí exkomunikace významně podpořilo prořímské křídlo. Biskup Williamson, který byl hlavním představitelem protivatikánských nálad, se diskreditoval sám a za všeobecného souhlasu byl umlčen. S převratnou zprávou vyšel v těchto dnech také kard. Hoyos, který pro Corriere della Sera potvrdil, že biskup Fellay v rozhovorech s ním uznal II. vatikánský koncil z teologického hlediska a že zbývá jen několik málo problémů. Cesta k plné jednotě je tedy definitivně otevřena. Nyní bude záležet na tom, nakolik bude Bratrstvo sv. Pia X. schopné postupovat jednotně a nakolik bude skutečně ochotné podřídit se magisteriu.
Ve stínu „lefébvristické kauzy“ zůstala další zpráva minulého týdne, která dovoluje nahlédnout do dílny Benedikta XVI. Australský katolický týdeník The Record zveřejnil informaci o přípravách personální prelatury pro anglikány. Týkala by se zhruba 400 tisíc členů Společenství tradicionalistických anglikánů, vedeným arcibiskupem Johnem Hepworthem. Ti už v roce 2007 vyjádřili přání začlenit se do katolické církve. Téhož roku biskupové tohoto mezinárodnho společenství na hlavním anglikánském poutním místě ve Velké Británii, ve Walsingham, podepsali Katechismus katolické církve. Největším problémem, který bude muset Vatikán vyřešit, je status anglikánských biskupů, v převážné většině ženatých. Podle týdeníku The Record Kongregace pro nauku víry navrhla Papežovi zřízení personální prelatury už loni na podzim a očekává se, že by záležitost mohla být dořešena ještě před skončením roku sv. Pavla.
Třetí událostí ekumenického dosahu z minulého týdne je volba ruského pravoslavného patriarchy. Jak známo, Cyril Gunďajev bedlivě sleduje kroky Benedikta XVI. v urovnávání situace tradicionalistů uvnitř katolické církve. Postoje pravoslavných jsou v širokém spektru katolického světa nejbližší právě jim, o liturgii nemluvě. Pozitivní vývoj dialogu s pravoslavnými v posledních letech je tedy třeba do jisté míry přičíst systematickému úsilí Papeže o lepší zacházení s katolickými tradicionality. Lze myslím oprávněně doufat, že cesta k plné jednotě s pravoslavnými dostává jednoznačnější směr a že i její cíl získává jasnější obrysy.
Pevnost současného Papeže, v níž nebere ohledy na trendy dnešní liberální společnosti ani nepodléhá iluzi, že by se snad mohl zalíbit všem, je imponující. Svými zásahy směřuje také a především k úklidu a smíření uvnitř vlastního domu. Usvědčuje ze strachu a z netolerance ty, kdo si připadají nejodvážnější a nejtolerantnější. Jako svědek koncilu usiluje o „reformu reformy“, o návrat k jeho pravým záměrům. Právě vstřícné kroky ke kritikům pokoncilního vývoje mohou posloužit k tomu, aby nepohodlné otázky o situaci dnešní církve byly otevřeny a aby se koncilní „tady a teď“ po čtyřiceti letech znovu stalo skutečností. Rok sv. Pavla je k tomu jistě dobou příhodnou. Apoštol národů nám po dvou tisíciletích vzkazuje: vyzkoušeli jste mnohé, držte se dobrého.
K těm pravoslavným. Doporučuji si přečíst článek pravoslavnéo vladyky Jiřího pro Slovo (grékokatolický časopis ). Vladyka Jiří jistě nepatří k protiřímskokatolickému táboru ( vždyť je členem komise mezi Římskokatolickou církví a Pravoslavím), ale dává jasné meze vnímané pravoslavnými. Článek je v upravené podobě na webu jeho eparchie, a tak dám raději jen odkaz: http://www.mpe.orthodox.sk/?p=663
“Postoje pravoslavných jsou v širokém spektru katolického světa nejbližší právě jim, o liturgii nemluvě.”
To bych neřekl. Pokud vím, tak mnoho pravoslavných biskupů je ekumenicky zaměřených vůči katolíkům a třeba hodně jich jezdí i na mezináboženská setkání, pořádaná katolickou církví. A u nás vladyka Kryštof má taky dobré vztahy s českými biskupy… Vůbec bych neházel do jednoho pytle pravoslavné s tradicionalisty.
Ale třeba Summorum pontificum bylo, pokud vím, pravoslavnými přijato kladně. Každopádně je stará latinská liturgie bližší východním liturgiím.
A anglikánské mimochodem také.
“Každopádně je stará latinská liturgie bližší východním liturgiím.”
To jo, stará liturgie převzala ve středověku dost prvků z liturgie východní skrze galikánskou. Anglikáni mají liturgii (liturgické texty), pokud vím, dost zmrzačenou a pořád se vedou spory, jestli vůbec mají apoštolskou posloupnost a platnou mši.
Navíc nový moskevský patriarcha se jeví přívětivěji než ten minulý.
Ale pánové, nejde přeci “jen” o liturgii, ale o celé myšlenkové pojetí. Trady jsou zakotveni vysloveně v západním mylšenkovém okruhu ( navíc o Bratrstvu a jeho politickém pozadí byl pěkný článek na RaV) a myšlení křesťanského Východu je jim bytostně cizí. Nanejvýš jsou schopni připustit Unii, ale tu, která je silně ovlivněna západnictvím. Nespoléhal bych se na to, že “Trady” budou mostem k pravoslaví. Je to uplně jiný myšlenkový svět. To, že se shodnou na jistých maximách? To ještě neznamená, že se milují a že v jiných podstatných věcech jsou v hlubokém nesouhlasu. Tak jako neznamenalo, že carské Rusko milovalo jezuity, když byli na západě zakázáni a v tom Rusku přežívali.
Sidonie, to jste mě nepochopil. Tradicionalisté jsou prudce proti ekumeně a stěží mohou být mostem ke komukoliv, snad jen k nějakým okrajovým politickým skupinám, jako jsou monarchisté.
Já jsem mluvil o něčem jiném – o tom, že pokoncilní západní liturgická reforma je přinejmenším některým pravoslavným (také) trnem v oku. Vnímají ji jako drastické přerušení legitimního (velmi limitovaného) liturgického vývoje.
A pokud jde o anglikány: Myslím, že platnou posloupnost nemají. Nicméně technicky je jejich liturgie obřadnější, než naše současná a víc připomíná mimořádnou formu ritu. Na katolíky často působí vznešeněji, než katolická. A to i v liberálních farnostech, kde ji slouží třeba žena. U tradicionalistických anglikánů (říkají si mmch. “anglo-catholics”, tj. anglokatolíci) je to úplně jiné kafe, než v běžné římskokatolické farnosti.
Anglikáni, kteří konvertovali ke katolicismu, se v tomto bodě cítí často ochuzeni. Nedostatkem obřadnosti anglikáni nikdy netrpěli. Naopak se v tom vyžívají.
Mimochodem, tohle je bod, který dost lidí překvapuje. Mnozí přijímají jako samozřejmou souvislost mezi konzervativností liturgie a konzervativností názorů.
Ve skutečnosti to tak ale vůbec nemusí být. I liberální anglikán z high church je někdy až zklamán “moderností” běžné katolické mše.
A když už jsme v tom srovnávání – co do obřadnosti někdy katolickou mši “trumfne” dokonce i Večeře Páně u těch švédských luteránů, o nichž mluví p. Bronková.
No, ale pořád je to jenom obřadnost a svátost nikde.
Za církevních otců bylo taky méně obřadnosti.
Mimochodem, kdysi jsem si třeba myslel, že přijímání na ruku značí nějakou neortodoxnost u přijímajícího a začal jsem ho podezřívat… Není to pravda, žádné takové pravidlo není (i když třeba je možné, že liberální “katolík” bude “na ruku” preferovat). Dnes když mě napadne taková myšlenka, tak ji hned zahodím.
Jednou jsem slyšel i něco takového: “Ten jáhen nemá dalmatiku, to je podezřelé!”
Souhlasím víceméně s Pavlem. Nejde primárně o obřadnost, nejde primárně o estetiku, ale o “zákon modlity,zákon víry”, tedy o teologickou přesnost, která v páteři nese víru participujících. Svatá lituggie v “turmě” také jistě nebyla ani u těch pravoslavných moc obřadná, esteticky propracovaná. Estetika může ( a je!) být jistě nosným prvkem, který v psychologickém slova smyslu může pomoct a je jistě v Božím plánu, ale je to “jen” pomocný prostředek. Jde o věrnost Svátosti , tedy Tajemství (tajině), ve které se vydává Kristus. Možná ( asi určitě:-)) někteří vidí hranu posunu v ritu Pavla VI. Při správném chápání tam ten posun zajisté není, ale přece jen … proto se snad mluví i o reformě reformy.
Jistěže, propracovanost a “zdobnost” obřadu není to hlavní.
Ještě bych chtěl dodat, že v žádném případě nechci naznačovat, že by snad “normální” katolická mše svatá, tedy řádná forma dnešního římského ritu, byla nějak méně dokonalá, než jiné formy nebo rity.
Naopak – považuji ji za vynikající a krásnou!
K těm anglikánům – od jisté doby zvou jako spolusvětitele starokatolické biskupy, takže nyní už (opět) posloupnost mají.
Zajímavý článek – jen ten poslední odstavec bych škrtl (při podobném pochlebování se mě nezřídka zmocňuje silný pocit trapnosti).
Já souhlasím i s tím posledním odstavcem. A také si myslím, že negativní reakce médií, veřejnosti i různých církevních představitelů byly nevyhnutelné.
Ale:
Mohly být poloviční. Možná i pětinové. Na straně kurie se udělalo několik zásadních komunikačních chyb. To si i po těch několika dnech stále myslím.
http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=10781
Jasné, stručné, skvělé! (Jenom trochu pozdě.)
Ano, právě jsem to dal i sem na blog:
http://oslik.wordpress.com/2009/02/04/sdeleni-statniho-sekretariatu-svateho-stolce-k-sejmuti-exkomunikaci-tradicionalistickych-biskupu/
[...] Johana Bronková: Benediktův velký projekt sjednocení pravověrných křesťanů [...]
Hej, páni konšelé – Karel Gott