Desatero častých nedostatků moderních kostelů

Možná to také znáte. Vidíte z dálky krásný moderní kostel. Chvíli přemýšlíte, zda je protestantský nebo katolický. Ale na protestantský je až moc velký a hezký. S těšením vejdete dovnitř a nejste zklamáni - interiér nemá chybu. Pokleknete a pomodlíte se. A není to ono.

Mám upřímně rád moderní architekturu, i tu sakrální. Ale v moderních kostelích opakovaně zjišťuji, že se mi v nich nemodlí moc dobře, ať už soukromě nebo při liturgii. Alespoň ve srovnání se starými kostely. Dlouho jsem si myslel, že je to způsobeno nepromodleností – malou starobylostí, chybějícím geniem loci. Postupně jsem ale došel k názoru, že příčinou jsou konkrétní nedostatky architektonické koncepce nebo jen vnitřního vybavení. Rád bych se o některé z nich s vámi podělil.

V žádném případě nepůjde o učené pojednání. Nejsem odborník na nic, co souvisí s architekturou nebo náboženstvím. Jsem naprosto obyčejný laik, který ani nebyl ve víře vychován a dělá mu velké problémy obyčejné ministrování. Tyto postřehy si nekladou žádné cíle, velké ani malé. Jsou to prostě jen postřehy. Je jich deset, protože se mi jich teď vybavilo deset. A nejsou uspořádány podle důležitosti.

Mějte prosím na mysli, že výjimky jsou pravidlem. Kterákoliv z těchto závad může být v konkrétním kostele plně legitimní. Dokonce existují chrámy, které mají několik z nich a přesto jsou téměř dokonalé, protože to v jejich případě je prostě jinak.

1. Moc světla

Modlitbě svědčí lehké příšeří. Palčivé sluneční světlo i zlatá zář reflektorů unavují smysly a činí klidné spočinutí ve vnitřním světě těžším. A z intimního rozjímání dělají takřka panelovou diskusi. Snad ani Terezii z Avily by Bůh neudělil dary slzí a vytržení, kdyby na to měly svítit halogeny.

2. Chybějící nebo nepohodlná klekátka

Stání je vznešeným modlitebním postojem, ale klečení nic nenahradí, alespoň v římskokatolické církvi. A klečet se musí pořádně, tedy déle než tři sekundy a někdy i déle než tři minuty. Klekátka my katolíci prostě potřebujeme. A nejlépe polstrovaná.

3. Svatostánek mimo osu kostela

Svatostánek je v kostele přirozeným vztažným bodem mimo dobu mše svaté. Během mše hraje tuto roli oltář. Všem věřícím se orientace v kostele a společná i individuální modlitba nesmírně ulehčí, když se k oltáři i svatostánku dívají stejným směrem, tj. když jsou obě přirozená centra dění umístěna v podélné ose kostela, před věřícími.

Oltář to splňuje vždycky, ale svatostánek se v posledních letech občas umísťuje jinam, obvykle nalevo od oltáře z pohledu lidu. Pokud chce věřící mimo mši pozdravit Krista ve svátosti nebo s ním hovořit, musí se pootočit. A někdy to vzhledem k uspořádání lavic skoro nejde. Řešení je přitom velmi prosté – nic nového nevymýšlet a ponechat svatostánek na tom nejlogičtějším místě, uprostřed.

To samozřejmě neplatí o případu, kdy je v kostele adorační kaple. Ta by pak měla být prostorná, pohodlná a viditelně označená.

4. Příliš mnoho abstrakce

Abstraktní umění může být krásné, ale v katolickém kostele by mělo být doplněno uměním figurálním, nebo lépe, mělo by být naopak jen doplňkem k figurálnímu umění. To platí zejména o obrazech, které jsou v zorném poli věřících, tedy na prvním místě o obraze oltářním.

Obraz Mohameda v mešitě by byl pohoršením, obrazy evangelistů v protestantském kostele by působily nepatřičně. V kostele katolickém stejně nepatřičně působí abstraktní freska nad oltářem.

5. Chybí Křížová cesta

Prosím, ponechte nám Křížovou cestu, tato pobožnost nezastarala. A scény z Evangelia nikdy neunaví.

6. Šedý beton

Z nějakého záhadného důvodu došla v poslední době řada architektů k názoru, že nejduchovnějším exteriérovým i interiérovým materiálem je beton s drsným šedým neupravovaným povrchem.

To je omyl. Hrubý beton není ušlechtilý materiál. Domů bychom si ho nedali. Nedávejme si ho ani do kostela. Hodí se zcela dokonale např. do podzemní garáže. A upřímně – když jdu kolem velkých prázných ploch z tohoto materiálu, nejradši bych vzal sprej a trošku je ozdobil.

7. Špatná akustika

Dokud si byly všechny kostely v rámci nějakého stylu podobné, nebylo těžké dodržet několik jednoduchých zásad a vytvořit v nich dobrou akustiku, vhodnou pro poslech řeči, zpěvu i hudebních nástrojů. Dnes, kdy je každý kostel jiný, se to podaří spíše jen zřídka. Je to skutečný problém, který elektronika nikdy úplně nenapraví.

8. Chybí varhany

Římskokatolický chrám je má mít.  Pořádné, píšťalové. Od začátku plánované, byť třeba se zpožděním vybudované. Syntetizéry jsou docela vhodné do malých kaplí. I když, popravdě řečeno, možná ještě lepší je zpívat v nich acapella.

9. Multifunkční prostor

Tohle prosím není žádný nedostatek sám o sobě. Koncipovat bohoslužebný prostor jako multifunkční je někdy nutné a někdy výhodné. Ale pozor, za prvním multifunkčním rohem straší démon kompromis. Asi jde vytvořit prostor dokonale vyhovující liturgii, cestopisným přednáškám i společenským hrám, ale nejsem si jistý, zda jsem už někdy takový viděl.

10. Samoúčelná architektura

Moderní kostely jsou epické. Moderní sakrální architektonický styl má jediné pravidlo: Lišit se. Kostel může být extaticky eklektický nebo může připomínat duchovní bunkr – to je jedno, jen musí být originání…

Ale ne! Dejme vale katolickému romantismu. Neutrpím věčnou újmu, když se nedozvím, co přesně symbolizuje tenhleten arkýř či támhleta věžička.

Třeba jednou objevím moderní kostel, u kterého nebudou každé dveře součástí napínavého příběhu. Postačí mi, když půjdou otevřít. Docela se na to těším.

*****

A to je vše, alespoň pro dnešek. Pokud jste příliš rozrušeni, uklidněte se třeba krátkou modlitbou.

About these ads