Možná to také znáte. Vidíte z dálky krásný moderní kostel. Chvíli přemýšlíte, zda je protestantský nebo katolický. Ale na protestantský je až moc velký a hezký. S těšením vejdete dovnitř a nejste zklamáni - interiér nemá chybu. Pokleknete a pomodlíte se. A není to ono.
Mám upřímně rád moderní architekturu, i tu sakrální. Ale v moderních kostelích opakovaně zjišťuji, že se mi v nich nemodlí moc dobře, ať už soukromě nebo při liturgii. Alespoň ve srovnání se starými kostely. Dlouho jsem si myslel, že je to způsobeno nepromodleností – malou starobylostí, chybějícím geniem loci. Postupně jsem ale došel k názoru, že příčinou jsou konkrétní nedostatky architektonické koncepce nebo jen vnitřního vybavení. Rád bych se o některé z nich s vámi podělil.
V žádném případě nepůjde o učené pojednání. Nejsem odborník na nic, co souvisí s architekturou nebo náboženstvím. Jsem naprosto obyčejný laik, který ani nebyl ve víře vychován a dělá mu velké problémy obyčejné ministrování. Tyto postřehy si nekladou žádné cíle, velké ani malé. Jsou to prostě jen postřehy. Je jich deset, protože se mi jich teď vybavilo deset. A nejsou uspořádány podle důležitosti.
Mějte prosím na mysli, že výjimky jsou pravidlem. Kterákoliv z těchto závad může být v konkrétním kostele plně legitimní. Dokonce existují chrámy, které mají několik z nich a přesto jsou téměř dokonalé, protože to v jejich případě je prostě jinak.
1. Moc světla
Modlitbě svědčí lehké příšeří. Palčivé sluneční světlo i zlatá zář reflektorů unavují smysly a činí klidné spočinutí ve vnitřním světě těžším. A z intimního rozjímání dělají takřka panelovou diskusi. Snad ani Terezii z Avily by Bůh neudělil dary slzí a vytržení, kdyby na to měly svítit halogeny.
2. Chybějící nebo nepohodlná klekátka
Stání je vznešeným modlitebním postojem, ale klečení nic nenahradí, alespoň v římskokatolické církvi. A klečet se musí pořádně, tedy déle než tři sekundy a někdy i déle než tři minuty. Klekátka my katolíci prostě potřebujeme. A nejlépe polstrovaná.
3. Svatostánek mimo osu kostela
Svatostánek je v kostele přirozeným vztažným bodem mimo dobu mše svaté. Během mše hraje tuto roli oltář. Všem věřícím se orientace v kostele a společná i individuální modlitba nesmírně ulehčí, když se k oltáři i svatostánku dívají stejným směrem, tj. když jsou obě přirozená centra dění umístěna v podélné ose kostela, před věřícími.
Oltář to splňuje vždycky, ale svatostánek se v posledních letech občas umísťuje jinam, obvykle nalevo od oltáře z pohledu lidu. Pokud chce věřící mimo mši pozdravit Krista ve svátosti nebo s ním hovořit, musí se pootočit. A někdy to vzhledem k uspořádání lavic skoro nejde. Řešení je přitom velmi prosté – nic nového nevymýšlet a ponechat svatostánek na tom nejlogičtějším místě, uprostřed.
To samozřejmě neplatí o případu, kdy je v kostele adorační kaple. Ta by pak měla být prostorná, pohodlná a viditelně označená.
4. Příliš mnoho abstrakce
Abstraktní umění může být krásné, ale v katolickém kostele by mělo být doplněno uměním figurálním, nebo lépe, mělo by být naopak jen doplňkem k figurálnímu umění. To platí zejména o obrazech, které jsou v zorném poli věřících, tedy na prvním místě o obraze oltářním.
Obraz Mohameda v mešitě by byl pohoršením, obrazy evangelistů v protestantském kostele by působily nepatřičně. V kostele katolickém stejně nepatřičně působí abstraktní freska nad oltářem.
5. Chybí Křížová cesta
Prosím, ponechte nám Křížovou cestu, tato pobožnost nezastarala. A scény z Evangelia nikdy neunaví.
6. Šedý beton
Z nějakého záhadného důvodu došla v poslední době řada architektů k názoru, že nejduchovnějším exteriérovým i interiérovým materiálem je beton s drsným šedým neupravovaným povrchem.
To je omyl. Hrubý beton není ušlechtilý materiál. Domů bychom si ho nedali. Nedávejme si ho ani do kostela. Hodí se zcela dokonale např. do podzemní garáže. A upřímně – když jdu kolem velkých prázných ploch z tohoto materiálu, nejradši bych vzal sprej a trošku je ozdobil.
7. Špatná akustika
Dokud si byly všechny kostely v rámci nějakého stylu podobné, nebylo těžké dodržet několik jednoduchých zásad a vytvořit v nich dobrou akustiku, vhodnou pro poslech řeči, zpěvu i hudebních nástrojů. Dnes, kdy je každý kostel jiný, se to podaří spíše jen zřídka. Je to skutečný problém, který elektronika nikdy úplně nenapraví.
8. Chybí varhany
Římskokatolický chrám je má mít. Pořádné, píšťalové. Od začátku plánované, byť třeba se zpožděním vybudované. Syntetizéry jsou docela vhodné do malých kaplí. I když, popravdě řečeno, možná ještě lepší je zpívat v nich acapella.
9. Multifunkční prostor
Tohle prosím není žádný nedostatek sám o sobě. Koncipovat bohoslužebný prostor jako multifunkční je někdy nutné a někdy výhodné. Ale pozor, za prvním multifunkčním rohem straší démon kompromis. Asi jde vytvořit prostor dokonale vyhovující liturgii, cestopisným přednáškám i společenským hrám, ale nejsem si jistý, zda jsem už někdy takový viděl.
10. Samoúčelná architektura
Moderní kostely jsou epické. Moderní sakrální architektonický styl má jediné pravidlo: Lišit se. Kostel může být extaticky eklektický nebo může připomínat duchovní bunkr – to je jedno, jen musí být originání…
Ale ne! Dejme vale katolickému romantismu. Neutrpím věčnou újmu, když se nedozvím, co přesně symbolizuje tenhleten arkýř či támhleta věžička.
Třeba jednou objevím moderní kostel, u kterého nebudou každé dveře součástí napínavého příběhu. Postačí mi, když půjdou otevřít. Docela se na to těším.
*****
A to je vše, alespoň pro dnešek. Pokud jste příliš rozrušeni, uklidněte se třeba krátkou modlitbou.
Pane ” Oslíku” děkuji za hezký článek. Souhlasím se všemi body. Je mi 32, moderní architekturu mám ráda. Ale tu světskou, u chrámů to cítím přesně naopak.
Vyjádřil jste to pregnantně a přitom mile. Děkuji.
Musím se přidat. Ve většině se shodnem. Sice jsem zatím neměl moc příležitostí k modlitbám v moderních kostelech, ale i tak si myslím, že třeba nepřiměřené osvětlení je poměrně nepříjemné. V kostele by nás neměly odvádět materiály a prostor kolem nás. Souhlasím s jemným šerem nebo třeba jen částečným osvětlením
.
Pěkné postřehy, asi souhlasím se vším. Ale mám výhrady k té části o varhanách. Dneska existují i speciální elektronické varhany, které jsou x-krát levnější než ty píšťalové a normální člověk nepozná ve výsledném zvuku žádný rozdíl (aspoň tak mi to bylo řečeno). Pro chudší farnost to může být mnohem lepší řešení, než šetřit několik let jenom na píšťalové varhany…
Jo a ještě něco. Ještě jsem neviděl nový kostel, ve kterém by chyběla křížová cesta.
Pavlovi:
Viděl jsem několik nových kostelů bez křížové cesty, ale nebudu je tady uvádět, protože:
a) Nechci kritizovat konkrétní kostely, alespoň ne v ČR. Ten článek o Kapli smíření mě teď popravdě řečeno trochu mrzí, i když nebyl míněn jako kritika.
b) Křížová cesta se dá doplnit dodatečně. A ostatně ty kostely byly možná ještě příliš nové, když jsem tam byl, a počítalo se s pozdější instalací. Někdy se umělecká díla, varhany apod. do kostela dávají se zpožděním – až se seženou peníze, umělec dokončí zakázku apod.
Uvedu ale příklad zahraničního kostela, kde pravděpodobně (podle mých informací) křížová cesta není a nebude, resp. není zamýšlena.
Je to katedrála Panny Marie Královny andělů v Los Angeles:
http://www.olacathedral.org/
Na stěnách tam je místo křížové cesty jiný motiv:
http://www.olacathedral.org/zoom/images/interior4.jpg
Např. podle tohoto článku to je kolekce 25 tapiserií zobrazujících 136 svatých:
http://www.discoverlosangeles.com/los-angeles-page.php?tid=2651&pageid=454
Na vlastní oči jsem tu katedrálu neviděl, i když jsem asi byl shodou okolností v Los Angeles zrovna v době, kdy byla svěcena.
Uff, ta katedrála v Los Angeles je vyhlášená tím, že je, mírně řečeno, velmi nepěkná. Asi to bude souviset i s tím, že v Los Angeles mají biskupa, který má značné problémy s Římem… Při té reflexi nových kostelů bych se spíš omezil na ČR, protože jsou oblasti ve světě (třeba sever USA), kde jsou mnohé katolické farnosti přímo proti učení církve, což se samozřejmě projevuje i na architektuře kostelů.
Pavlovi:
Zahraniční trendy k nám dříve či později přijdou, resp. už většinou přišly.
Ten hrubý beton bez viditelné povrchové úpravy například i v sakrálních stavbách pozoruhodným způsobem využívá japonský architekt Tadao Ando:
http://en.wikipedia.org/wiki/Tadao_Ando
(Upozornil mě na něj Filip Sklenář.)
Ale i kdyby to v jeho případě bylo použito tak geniálně, že by byly negativní vlastnosti materiálu zcela eliminovány, resp. dokonale kreativně využity (je to možné, já jsem asi žádnou z jeho staveb neviděl), pořád by byl pouhou výjimkou.
Viděl jsem v zahraniční několik betonových kostelů a i když byly zvenčí působivé, uvnitř byly všechny bez výjimky ponuré.
Jeden případ byl zvláště děsivý. Zvenčí obrovská, gandiózní stavba s hrdou věží, vnitřní prostor opticky mrňavý, se spoustou ostrých úhlů a hran, navíc z drsného materiálu. Vybavila se mi asociace s mlýnkem na maso. Osoby se sklonem ke klaustrofobii by tam mohly dostat záchvat.
Takže vejdete do chrámu a padne na vás deprese, protože interiér vypadá jako alegorie očistce či pekla.
Už pár let čekám, kdy móda hrubého betonu dorazí do ČR. A vida, je tady.
Ale necítím se na to, abych moderoval diskusi přímo o konkrétních kostelích. To by vyžadovalo daleko větší odbornost.
[...] jsem tady psal o nevhodnosti šedého betonu pro kostelní interiér. Ale tato stavba je, alespoň jak se jeví z [...]
[...] Desatero častých nedostatků moderních kostelů [...]
Úžasné postrehy, gratulujem Vám, riešim to je veľmi vážny nedostatok,
lebo krása je od Boha. To modernizovanie je pokúšanie Boha doslova.
K bodu 2:
“Na vlhký mramor chrámů klekávala v snění
v hrobových vůních voskovic a před oltáři
a vonných útěch déšť i vizi vykoupení
v své duše kalich chytala jak rosnou záři.”
Krásný úryvek od Otakara Březiny, kde podtrhuji první řádek, takže přednost má podle mne klečení na zemi. Klekátka a polstrování jsou nepatřičné pohodlí.
K bodu 8:
Podle mne vždycky raději zpívat a capella než s varhanami, byť klasickými. I ty jsou jen stroj a umělý výtvor, zatímco lidský hlas je ten nejpřirozenější hudební nástroj, který existuje, stvořený přímo od Pána.