Trochu lepší mše, než obvykle

Nedávno jsem byl na mši v jednom kostele v centru Brna a sedl jsem si do lavice vedle sympaticky vyhlížejícího starého pána. Krátce po zahájení bohoslužby jsem ale zalitoval. Pán neustále mlaskal.

Patrně si toho vůbec nebyl vědom, nebo tomu aspoň nedokázal zabránit. Nenapadla mě žádná kritická myšlenka, ale čím víc jsem se to snažil ignorovat, tím to bylo protivnější. Mlaskání bylo zcela zřetelné a pravidelné, snad dvakrát do minuty nebo i častěji. Mše se mi začala zdát hrozně dlouhá.

Pak mi ale postupně prošly hlavou tyto tři úvahy:

1. Tohle jsem já, takto budu jednou vypadat. Také budu starý a budu mít kdovíjaký tik a potíž. A ostatní mě budou muset snášet a možná to pro ně bude velice těžké.

2. Tohle jsem já, takto vypadám dnes. Když jsme mši s dětmi, nedokáží tiše sedět a jejich neustálé poposedávání, pošťuchování a šeptání v kostele ruší. Ostatní lidé to musí snášet a někdy to pro ně může být těžké.

3. Ten pán je možná svatý.

Největším duchovním autorem a církevním reformátorem dvanáctého století byl bezpochyby svatý Bernard z Clairvaux. Měl zásadní podíl na rozmachu cisterciáckého řádu, který byl nejdynamičtějším řádem benediktinské řehole v dějinách. Kromě toho ale sv. Bernard ovlivnil v tehdejším křesťanstvu prakticky všechno – mariánskou úctou počínaje a křížovými výpravami konče. Mimo jiné napsal řeholi pro templáře a byl strůjcem jejich prvotní oslnivé popularity. Jeho spisy jsou nádhernou literaturou a také patrně tou nejvyšší mystikou celých dějin církve.

A jak souvisí sv. Bernard se zasloužilým věřícím, kterého jsem potkal?

Inu, sv. Bernard si svými extrémními půsty přivodil zažívací potíže. Hrozné. Působil díky nim tak odpudivě, že spolubratři z jeho kláštera nevydrželi v jeho blízkosti. Přestože cisterciáci spali a jedli společně, ne tak svatý Bernard. Musel mít oddělenou celu (pokoj) a v kostele měl oddělené a speciálně upravené místo v chóru, aby byl ostatním méně na obtíž.

Mše svatá musí být někdy trochu namáhavá, abychom pocítili zlomeček té strašné námahy první mše – Kristovy poslední večeře a jeho utrpení na Golgotě. Když spolu s knězem duchovně přinášíme k oltáři všechny námahy a starosti všedního dne, jsme jako Šimon z Kyrény, který Kristu pomáhal nést kříž.

Tohle je skutečná aktivní účast na mši – nejde o to, že občas odpovíme knězi, zpíváme, stoupneme si, klekneme apod. To všechno je důležité, ale jak každý věřící dobře ví – můžeme to dělat dokonale pasívně. Často děláme.

Podstatné je vnitřně se ztotožnit s veškerým děním mše svaté a být přítomen vnitřně, rozjímáním a spoluprožíváním. Malinký “kamínek v botě”, jakým je vyrušující soused, nám v tom paradoxně může pomoci. Mše pak není obyčejnou relaxací, ale stane se osobnější, namáhavější a plodnější modlitbou.

To všechno ovšem neznamená, že nemusíme být ohleduplní.